Zima – Vánoce

Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků a kapitolu Odpůrčí bytosti.

Zimní Slunovrat

Video a zvuk

Zimní Slunovrat - stáhnout mp3

Díky náklonu osy Země oproti rovině jejího oběhu kolem Slunce se na severní a na jižní polokouli Země střídají roční období. Když je severní polokoule, na které žijeme, odkloněna od Slunce, nastává u nás pomyslná vláda zimy. Příroda se uloží k pomyslnému zimnímu spánku a sbírá síly na další jaro.

V pojednáních o létě a o podzimu jsme si ozřejmili i to, co se odehrává na neviditelném pozadí těchto obecně známých skutečností. Totiž že Země, někdy nazývaná i bohyně Gaia, je živý organismus, a že dění v přírodě je neoddělitelně spjato s aktivitou přírodních elementárních bytostí. Jejich aktivita je střídavě stimulována a tlumena duchovními bytostmi oběžných dob (to jsou bytosti úrovně Archů), a projevuje se jako pomyslné dýchání Země. Na jaře a začátkem léta jsou přírodní elementární bytosti aktivní – tryskají směrem od Země, tlačí a táhnou vzhůru pučící vegetaci a proudí daleko do kosmického okolí Země. Země jakoby vydechuje, její pomyslná duše dočasně opouští zemské nitro. Země uvnitř usíná, přestože čilý život v přírodě na jejím povrchu napovídá o opaku. Na podzim se přírodní elementární bytosti vracejí zpět a v zimě jsou z velké části staženy pod zemský povrch. Země je pomyslně nadechnutá, a uvnitř je tedy nejvíce bdělá, neboť její pomyslná duše se vrátila zpět. Příroda na povrchu Země je ovšem ztichlá, stromy opadané, ostatní porost Země z valné části odumřel. Jako by nějaká síla odsála z povrchu Země život, který v přírodě před půl rokem bujel. Nastává ztichlé rozpoložení, kterým se ohlašuje blížící se čas Vánoc…

My lidé jsme součástí Země a jsme proto propojeni s jejím pomyslným dýcháním. V létě nás bujarý život okolní přírody láká užít si to, co je venku, probouzí v nás touhu poznat nové dálky, a při pohledu vzhůru na letní oblohu se možná zasníme a představujeme si, jaké by to bylo, vyletět vzhůru a zažít to, co je nad námi. Jsme zaměřeni navenek a společně se Zemí proto uvnitř svého nitra – paradoxně – spíme. Příchod podzimu nás motivuje, začít se vracet k sobě, vymezit se vůči zpomalujícímu se přírodnímu dění, a opět tím v sobě probudit uvědomění si sebe sama.

Zima je obdobím, které nás vede, zaměřit se ještě více dovnitř do sebe. Díky zklidněné okolní přírodě i chladnému počasí z velké části vymizely okolní podněty, které před půl rokem zaměřovaly naši pozornost navenek. Společně s dlouhými zimními večery nám to dává možnost, najít si čas pro sebe. Poté, co si užijeme zimních radovánek, koled v nákupním centru a svařáku na vánočním trhu, si můžeme v teple domova v klidu sednout do křesla. Můžeme se přitom na chvíli spojit jenom se sebou, zaměřit svou pozornost do svého nitra a začít mu naslouchat. Možná po chvíli zjistíme, že v nás utichá ruch uplynulého dne a my se začínáme pomalu a nenápadně ponořovat do sebe a propojovat se s něčím, co je uvnitř v nás. V tomto tichém zadumání se naše nitro možná začne rozjasňovat. Světlo, které nám letní slunce dopřávalo zvenku, začne jakoby probleskovat uvnitř v nás. Je to jakési zvláštní vnitřní projasnění, o kterém víme jenom my, a které vnímáme jako světlo i přesto, že vlastně nesvítí. Po chvíli patrně zjistíme, že toto naše neviditelné vnitřní světlo vychází z jediného bodu uvnitř v nás, a ten se pravděpodobně nachází někde v místech, kde je srdce. Po další chvíli tiché pozornosti se pomyslný bod, ze kterého vychází naše vnitřní světlo, může začít jakoby obracet naruby a jeho původně miniaturní rozměr se začne proměňovat v nekonečno hvězdné oblohy, pod kterou jsme snili v létě. Uvnitř sebe se stáváme součástí kosmu…

V zimě, a zejména v období okolo Vánoc, jsme uvnitř sebe přirozeně nejbdělejší z celého roku, podobně jako Země. V našem nitru procitá to, co opravdu jsme – tedy naše skutečné JÁ, jež působí v pomyslném ohnisku uvnitř v nás, a současně, byť na první pohled paradoxně, je součástí kosmického nekonečna.

Naši pradávní předkové žili na rozdíl od nás ve spojení s přírodou. Nemohli jinak než být v souladu s tím, co se v přírodě odehrává, a podvědomě vnímali i mnohé neviditelné signály přírodního dění. Významné přírodní děje doprovázeli různými oslavami a rituály, jejichž charakter odrážel jak viditelnou, tak i skrytou stránku tohoto přírodního dění. K nejvýznamnějším svátkům roku patřily oslavy okamžiku, kdy se v zimě zastaví pohyb zdánlivě se vzdalujícího Slunce, a to se začne pomyslně vracet zpět. Pro tento okamžik se vžil název zimní slunovrat. Podle našeho dnešního kalendáře nastává zimní slunovrat 21. nebo 22. prosince a bereme jej jako začátek astronomické zimy.

V dnešní době se my lidé vnímáme jako individuality, ale nebylo to tak vždy. V dávných dobách se lidé ještě vnímali jinak, kolektivně, jako nedílná součást lidského společenství – typicky širší rodiny nebo kmene. Svou identitu zpravidla odvozovali od nějakého významného předka, se kterým je pojila pokrevní příbuznost. Díky tomu ani lidé neměli možnost se ponořit sám/a do sebe, jako to dokážeme my. Když se v dnešní době ponoříme do sebe, a to zejména v zimním období, můžeme například objevit nejednu hlubokou souvislost našeho vzniku a naší existence s kosmem, jak jsme o tom hovořili před chvílí. Naši dávní předkové toto ještě nedokázali. To, co my dnes můžeme procítit a prožít uvnitř v sobě, proto naši dávní předkové potřebovali procítit a prožít navenek, společně s ostatními. Potřebovali společné oslavy a svátky. Díky tomu, že tehdy jako dnes byla Země i člověk vnitřně nejbdělejší v zimním období, byla právě oslava zimního slunovratu pro naše dávné předky svátkem, který jim dával, byť i symbolicky, nahlédnout do nejhlubších tajemství lidského bytí. Svátek zimního slunovratu proto nebyl jen oslavou toho, že se začíná navracet Slunce, které se dosud vzdalovalo. Byl také, a možná především, připomenutím hlubokých neviditelných tajemství, která doprovázela vznik člověka, a která tehdy jako dnes pomyslně opřádají lidskou existenci.

Seznámení se s určitými skutečnostmi, které nejsou běžně známé nebo běžně dostupné, nazýváme zasvěcení. Protože na severní polokouli jsme v zimě vnitřně nejbdělejší a nejvnímavější z celého roku, plnil právě svátek zimního slunovratu úlohu určitého veřejně přístupného připomenutí, hraničícího až s lehkým zasvěcením. Období okolo zimního slunovratu a dnes i okolo Vánoc je totiž nejvhodnější k tomu, abychom poodhrnuli pomyslnou oponu viditelného světa, abychom pomyslně nahlédli do neviditelného nehmotného světa duchovních bytostí, a přitom i poodhalili kosmické dimenze lidské existence. Kromě zimního slunovratu a případných dalších svátků a oslav v minulosti probíhala i opravdová zasvěcení vybraných jednotlivců, kteří k tomu měli vhodné předpoklady – pohovoříme o tom podrobněji při jiné příležitosti.

Nyní využijme tento čas zimního slunovratu a Vánoc a připomeňme si, odkud jako lidé přicházíme, kdo jsme, jaký smysl má naše bytí, a jak toto všechno souvisí s vánočními svátky a s vánočním příběhem.


Kosmické putování člověka

Video a zvuk

Kosmické putování člověka - stáhnout mp3

Na nahrávce mp3 je v čase 41:40 přeřeknutí.
O dalším vývoji je zde řečeno „…nic není dobře ani správně…“,
správné znění je „…nic není dobře ANI ŠPATNĚ…“.


Abychom se přiblížili hlubokému významu dění, které si připomínáme vánočními svátky, potřebujeme se vrátit na samý počátek vývoje člověka, tj. nás lidí, a pohlédnout na tento vývoj v celé šíři. Začněme připomenutím, že duchovní bytosti, které jsou vývojově před námi lidmi, jsou hierarchicky uspořádány a tvoří tzv. duchovní hierarchii (odhlížíme teď záměrně od odpůrčích bytostí). Bytosti duchovní hierarchie nemají vlastní vůli a v rámci svých schopností proto vykonávají činnost v souladu s idejemi a impulsy, které k nim proudí od bytostí, jež jsou v hierarchii postupně výše a výše. Nejvyšší bytosti duchovní hierarchie přijímají výchozí tvůrčí ideje, které vycházejí ze Zdroje. Bytosti každé další úrovně hierarchie přijaté ideje a impulsy způsobem sobě vlastním přetváří a předávají je následujícím bytostem v hierarchii. Ideje jsou tak činností bytostí hierarchie postupně konkretizovány v obrazy (neboli „projevené ideje“), dále v síly (neboli „působnosti“) a konečně ve fyzické výtvory. Duchovní hierarchie sestává z devíti různých druhů duchovních bytostí počínaje prvními Serafy a konče devátými Anděly.

Výchozí tvůrčí idea pro vznik bytostí, které se mají vyvinout na prozatím posledním desátém stupni duchovní hierarchie je jiná než pro bytosti předchozích devíti stupňů. Podle této nové tvůrčí ideje Zdroje, tedy Boží Trojjedinosti, mají nové bytosti na desátém stupni duchovní hierarchie – to jsme my lidé – vyvinout svobodnou vůli, aby nebyly závislé na idejích a impulsech, které přicházejí skrze duchovní hierarchii. A mají se naučit svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně využívat. Připomíná to například pohádkový příběh o Stvoření, který si vyprávíme v rámci „Prvních 21 kroků“. Souhrnně můžeme říci, že výchozí tvůrčí ideou člověka je vyvinout se v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat – krátce řečeno ve svobodnou, uvědoměle konající bytost. Tato výchozí tvůrčí idea člověka bývá také nazývána kosmický Adam Kadmon, což je název převzatý z hebrejského učení.

Pro uskutečnění této výchozí tvůrčí ideje člověka je třeba dlouhého kosmického vývoje. Tento dlouhý vývojový cyklus člověka probíhá v celkem sedmi dlouhých vývojových obdobích neboli v sedmi obdobích vývojové aktivity, které nazýváme Velká Manvantara. Mezi nimi jsou vývojové přestávky, resp. období vývojového klidu, které nazýváme Velká Pralaya. Každou Velkou Manvantaru můžeme vnímat jako jednu ze sedmi inkarnací kosmického systému, ve kterém se vyvíjíme; tyto mají své názvy:

Velká ManvantaraNázev
1Starý Saturn
2Staré Slunce
3Starý Měsíc
4Sluneční soustava
5Nový Jupiter
6Nová Venuše
7Vulkán

Nyní se vyvíjíme ve čtvrté Velké Manvantaře, neboli naše Sluneční soustava je čtvrtá, prostřední, ze sedmi vývojových období – Velkých Manvantar.

Abychom my lidé mohli naplnit cíl svého vývoje, má vývoj člověka v průběhu sedmi Velkých Manvantar dvě výrazně odlišné fáze, které na sebe navazují přibližně v polovině celého vývojového cyklu. Jinými slovy, první vývojová fáze končí a druhá vývojová fáze začíná v průběhu existence Sluneční soustavy. Přechod mezi oběma vývojovými fázemi samozřejmě není skokový – zatímco první vývojová fáze dobíhá, druhá se rozbíhá. Tyto dvě vývojové fáze v rámci 7dílného vývojového cyklu člověka ilustruje následující obrázek:

Výsledkem první fáze vývoje člověka směrem ke svobodné, uvědoměle konající bytosti, jsme my lidé tak, jak se známe dnes. Víme, že naše lidská bytost se skládá ze čtyř článků – fyzického těla, éterického těla, astrálního těla a JÁ. Naše fyzické tělo bylo až do relativně nedávné doby nehmotné a můžeme je vnímat jako soustavu sil a s nimi spojených zákonitostí, které působí v dnešních hmotných tělech živých organismů i nerostů. Nehmotné fyzické tělo vzniklo na Starém Saturnu primárně působením Trůnů, vysokých duchovních bytostí vůle, a od té doby se vyvíjí. Připomeňme si, že vývoj Starého Saturnu, a tedy vývoj člověka, byl uveden do pohybu mocným impulsem vůle, který vyslali právě Trůnové na základě výchozí tvůrčí ideje člověka a s ní spojených sil, které vzešly ze Zdroje, tedy od Boží Trojjedinosti. Hlavním vykonavatelem výchozí tvůrčí ideje člověka a nositelem sil, které jsou s touto ideou spojeny, je druhý Logos Zdroje, tedy Boží Syn neboli Kristus. Tvůrčí působení Božího syna, se jako červená nit prolíná celým dosavadním vývojem. Naznačuje to i Bible například v dopise apoštola Pavla Koloským:

Naše éterické tělo vzniklo na Starém Slunci primárně působením Panovníků, vysokých duchovních bytostí moudrosti, a od té doby se vyvíjí. Dnes je vlastní rostlinám, zvířatům a člověku. Naše astrální tělo vzniklo na Starém Měsíci primárně působením Sil, vysokých duchovních bytostí změny a pohybu, a od té doby se vyvíjí. Mají jej zvířata a člověk. Náš čtvrtý článek, tj. , jsme my lidé získali až ve Sluneční soustavě, tedy na Zemi, spojeným úsilím sedmi tvůrčích Elohim neboli sedmi hlavních Mocností, vysokých duchovních bytostí tvaru. Skrze Elohim přitom působil druhý Logos Zdroje, Boží SynKristus, který lidskému JÁ vštípil impuls svobodné tvůrčí síly – nazýváme jej Boží jiskra.

Tato první fáze vývoje člověka byla završena vývojem v naší Sluneční soustavě tím, že jsme zde na Zemi na sebe za přispění odpůrčích bytostí postupně nabrali hmotné tělo. Naše tělo tedy není jen „produktem“ Sluneční soustavy, ale je výsledkem předlouhého vývoje od Starého Saturnu – proto je tak nesmírně složité a dokonalé.

Dosavadní vývoj člověka ve Sluneční soustavě a na Zemi bývá označován jako „sestup člověka do hmoty“ – do značné míry k němu přispěly odpůrčí bytosti. Tento „sestup do hmoty“ napomohl k našemu odpojení od bytostí duchovní hierarchie, ze které jsme vzešli, a tím vytvořil předpoklad pro vznik lidské svobody a svobodné vůle. Současně nám „sestup do hmoty“ dal možnost vyvinout vědomí, které je kvalitativně odlišné od vědomí bytostí duchovní hierarchie. Hmotné tělo a hmotné prostředí, ve kterém žijeme, nám totiž především přinesly jedinečnou možnost uvědomit si sebe sama tím, že se odlišujeme od okolí a můžeme se vůči němu vymezit. Nadto jsme vznikem hmotného mozku získali možnost vyvinout racionální myšlení – to je takové myšlení, které dokáže kombinovat, logicky uvažovat a promýšlet různé budoucí možnosti. Racionální myšlení je předpokladem pro to, abychom se svou svobodnou vůli naučili využívat uvědoměle a zodpovědně. Z pohledu vědomí se tedy v první fázi vývoje člověka jednalo především o změnu kvality vědomí. Odpojení od duchovní hierarchie, vznik racionálního myšlení a působení odpůrčích bytostí, jejichž vlivu jsme především zde ve Sluneční soustavě, resp. na Zemi, vystaveni, vedly k tomu, že jsme jako lidé z velké části zapomněli na svůj původ. Neboli – zapomněli jsme na nehmotné světy a na existenci Ducha, ze kterého jsme vznikli stejně, jako všechno kolem nás. Není to naše chyba ani to není špatně, je ale třeba postoupit dál…

Nyní začíná druhá fáze vývoje člověka. Jejím cílem je zapojit a využít dosud získané vědomí a racionální myšlení a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. To znamená nikoliv pouze k uspokojení vlastních potřeb, ale především ve smyslu dalšího pozitivního vývoje – počínaje nejbližším okolím a konče vývojem v širokých kosmických souvislostech. Schopnost racionálního myšlení, kterou jsme dosud vyvinuli, je pro to nutným předpokladem – avšak nikoli postačujícím. Abychom z vlastní svobodné vůle dokázali konat ve smyslu dalšího pozitivního vývoje, potřebujeme zvládnout několik dalších úkolů. K nim především patří:

  1. Znovuobjevit duchovní svět, ze kterého jsme vzešli, a znovu připustit nebo i přijmout to, že existuje – neboť jak jsme poznali, dění v nehmotných světech předchází dění v našem hmotném světě
  2. Rozšířit záběr svého dosud nabytého racionálního myšlení tím, že nad rámec poznávání hmotného světa svým racionálním myšlením a přemýšlením pronikneme také k poznání nehmotných světů … a to jak do sfér bytostí duchovní hierarchie, tak do sfér odpůrčích bytostí
  3. Pomyslně rozšiřovat své srdce a pěstovat v sobě schopnost soucítění s trpícími bytostmi, ať už jsou to lidé nebo ostatní přírodní říše
  4. Ruku v ruce s tím kultivovat své ego na míru, potřebnou pro žití ve fyzickém hmotném světě, ale ne víc
  5. Rozpoznat výjimečnou podstatu svého lidského JÁ, do něhož v době jeho vzniku vštípil druhý Logos Boží Trojjedinosti, Boží Syn, impuls svobodné tvůrčí síly – tedy Boží jiskru
  6. Objevit ve svém JÁ sílu, která v našem lidském JÁ dřímá od doby, kdy na Zemi pobýval a zemřel na kříži Kristus, tedy Boží syn a druhý Logos Boží Trojjedinosti (za chvíli se k tomu vrátíme podrobněji)
  7. Vycházejíc z tohoto rozšířeného poznání a uvědomění v sobě pěstovat cit pro to, co je správné ve smyslu dalšího pozitivního vývoje jak z pohledu našeho okolí, tak i v širším kontextu – neboli pěstovat svou morální intuici … a v souladu s ní konat a tím v sobě probouzet dřímající sílu Krista

Z pohledu vědomí se tedy ve druhé fázi vývoje člověka jedná především o rozšíření vědomí. To je zásadní rozdíl oproti první fázi našeho vývoje, kdy šlo především o změnu kvality vědomí. K rozšíření vědomí, které je naším cílem, tedy patří vědomé zapojení hlavy i srdce do všeho, co děláme. Propojováním myšlení, rozšířeného o poznání nehmotných světů, se schopností soucítit a s uvědoměním si síly svého JÁ v sobě vyvíjíme morální intuici – to je vnitřní cit pro to, co je správné ve smyslu dalšího pozitivního vývoje jak z pohledu našeho okolí, tak v širším kontextu existence. Při svých rozhodnutích tedy, obrazně řečeno, „propojujeme hlavu a srdce“, a s přispěním síly, skryté ve svém JÁ, konáme. To nám dává šanci, abychom stále více uvědoměle a zodpovědně využívali svou svobodnou vůli, kterou jsme získali dosavadním vývojem. Neboli – abychom se v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka dále vyvíjeli v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat – krátce řečeno ve svobodnou, uvědoměle konající bytost.

Jenže – kromě tohoto všeho se naše svobodná vůle, kterou jsme v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka získali svým dosavadním vývojem, stala i podstatným úskalím našeho dalšího vývoje. Dosavadní první fáze vývoje člověka počínaje Starým Saturnem totiž byla vedena bytostmi duchovní hierarchie. Nyní jsme my lidé získali svobodnou vůli a je proto do značné míry na nás samotných, jak bude náš další vývoj pokračovat. Jinými slovy každý z nás lidí máme právo se v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka rozhodnout, zda se i nadále chceme podle této výchozí tvůrčí ideje člověka vyvíjet nebo ne. Neboli k tomu, abychom se i nadále vyvíjeli v souladu s naší vlastní ideou, nás nemůže přimět nic jiného než každý člověk sám sebe. Pokud se rozhodneme nepokračovat, bude to pohodlné. Stačí žít s proudem toho, co je nám předkládáno, a konzumovat, co je právě k dispozici. Rozhodneme-li pokračovat ve svém vývoji, znamená to nepohodlnou cestu pokusů a omylů k naplnění výchozí tvůrčí ideje člověka, tedy sebe sama. Pokusy patří ke svobodě stejně jako právo se mýlit. Omyly a chyby jsou našimi učiteli a jejich napravováním a překonáváním překážek, které jsme si jimi vytvořili, trénujeme svou vůli, zvědomujeme si své skutečné JÁ a postupně probouzíme sílu, která v něm dřímá. Jde to ruku v ruce s úsilím zvládnout úkoly, které jsme zmiňovali před chvílí – tedy znovuobjevit duchovní svět a poznat jej schopnostmi svého racionálního myšlení, pěstovat schopnost soucítění s trpícími bytostmi a kultivovat své ego, rozpoznat výjimečnou podstatu svého lidského JÁ, s tímto rozšířeným vnímáním pěstovat svou morální intuici, v souladu s ní konat.

Díky svobodě se lidstvo postupně rozdělí – a už se to děje – na dvě hlavní skupiny. Lidé jedné skupiny se rozhodnou jít méně pohodlnou cestou dalšího vývoje v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka, kterou jsme si právě přiblížili. Lidé druhé skupiny využijí své právo jít pohodlnější cestou a dále se nevyvíjet, nebo se vyvíjet jiným směrem. Je to v pořádku a v souladu se svobodnou vůlí, která je součástí výchozí tvůrčí ideje člověka. Jak by se měl tento další vývoj konkrétně odehrávat?

Pro lidské bytosti první skupiny, které se rozhodnou pokračovat ve svém vývoji v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka, by se po skončení hmotné existence ve Sluneční soustavě měl vývoj ubírat ve zbylých třech Velkých Manvantarách, a to opět jako nehmotný. Ještě zde na Zemi má proto postupně proběhnout opětovný „vzestup z hmoty“, to znamená přechod na nehmotnou existenci podobnou např. existenci Andělů. Kromě rozvinutí již zmiňovaných schopností a sil půjde v tomto budoucím vývoji také o to, abychom vědomým přetvořením svých nižších článků (astrální tělo, éterické tělo, nehmotné fyzické tělo) vyvinuli své individuální duchovní články (Vyšší Já neboli Manas, Duchovní Já neboli Buddhi a Duch, resp. Duchovní člověk neboli Atma). Na pátém Novém Jupiteru (někdy je nazýván též Nový Jeruzalém) bude naším cílem dokončit vědomé přetvoření svého astrálního těla v individuální Vyšší Já, resp. Manas (pokročilejší jedinci zahájili tento proces již zde na Zemi). Na šesté Nové Venuši bychom měli přetvořit své éterické tělo v individuální Duchovní Já neboli Buddhi. Na Nové Venuši by také mělo být završeno rozdělení lidských bytostí do dvou hlavních skupin, o kterých jsme před chvílí hovořili. Na posledním sedmém Vulkánu bude naším úkolem přetvořit nehmotné fyzické tělo v individuálního Ducha neboli Atma. Tento celkový vývoj v sedmi Velkých Manvantarách ilustruje následující obrázek:

Pro lidské bytosti druhé skupiny, kteří se nejpozději na Nové Venuši rozhodnou se dále nevyvíjet, resp. se rozhodnou vyvíjet jiným směrem než v souladu s výchozí tvůrčí ideou člověka, by měl vzniknout ještě další kosmický útvar – tzv. osmá sféra. Vývoj by se tím měl definitivně rozvětvit do dvou směrů.

Zatímco první vývojová fáze člověka byla „sestupem do hmoty“, druhá fáze vývoje je procesem opačným. Druhá vývojová fáze začíná rozšířením vědomí nad pouhý rámec hmotného světa, a měla by pokračovat postupným ukončením naší hmotné existence a vzestupem zpět k duchovním světům. Cílem ovšem je, nevrátit se tam s prázdnou. Jak víme, výchozí tvůrčí ideou člověka je vyvinout se ve svobodnou, uvědoměle konající bytost. To je totiž kvalita a schopnost, kterou nemá žádná z bytostí duchovní hierarchie. Abychom tvůrčí ideu vývoje člověka naplnili, je naším úkolem vrátit se zpět do duchovního světa jako svobodné, soucítící, uvědoměle konající bytosti. Tyto kvality vneseme do duchovního světa tak, že je vědomě rozvíjíme a tím je vštěpujeme svému skutečnému JÁ a jeho prostřednictvím je vkládáme do svých tří vznikajících duchovních článků – Manas (Vyšší Já), Buddhi (Duchovní Já) a Atma (Duch, resp. Duchovní člověk). Tím vneseme do duchovní hierarchie to, co bytosti duchovní hierarchie dosud samy nemají – svobodu a schopnost ji uvědoměle a zodpovědně využívat, a s tím spojené soucítění a bezpodmínečnou lásku, které zatím skrze hierarchii proudí pouze ze Zdroje, tj. od Boží Trojjedinosti. To je naše kosmické lidské poslání.

První vývojová fáze člověka naplnila svůj účel okolo poloviny 7dílného dlouhého cyklu vývoje, který jsme si znázornili – vyvinuli jsme se v bytosti s vlastní svobodnou vůlí, se schopností racionálně myslet a s tím spojenou úrovní vědomí. Kdyby tento „sestup do hmoty“ i nadále pokračoval, pak bychom my lidé nenaplnili tvůrčí ideu nás samotných. Musel proto nastat zlom v trendu vývoje a bylo třeba zahájit druhou fázi vývoje s cílem naučit se využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. Aby takový zlom v dosavadním trendu vývoje mohl nastat, musela do vývoje vstoupit síla srovnatelná s tou, která kdysi dávno uvedla celý vývoj do pohybu vznikem Starého Saturnu. O jakou sílu se jedná? Odpověď je snadná, když si uvědomíme, že hlavním vykonavatelem výchozí tvůrčí ideje člověka a nositelem sil, které jsou s touto ideou spojeny, je druhý Logos Zdroje, tedy Boží Syn neboli Kristus.

Zhruba před 2 000 lety přišel Kristus na Zemi tím, že při křtu v řece Jordánu vstoupil do těla Ježíše z Nazaretu a něco přes tři roky v něm pobýval. Smrtí Ježíše Krista na kříži na popravčím vrchu Golgotě se Kristus propojil se Zemí, a tedy i s námi lidmi. Dal nám tím možnost dosáhnout na jeho tvůrčí sílu Božího Syna, která vychází z bezpodmínečné lásky a soucítění. Příchod Krista na Zemi byl impulsem zlomu v dosavadním vývoji. Byl impulsem k ukončení první fáze a k zahájení druhé fáze vývoje člověka. Na začátku této druhé fáze našeho vývoje se nyní nacházíme a máme možnost a právo se každý za sebe rozhodnout, zda ve svém vývoji chceme pokračovat nebo ne. Rozhodneme-li se jít méně pohodlnou cestou dalšího vývoje, máme k dispozici mocnou oporu – tou je Kristova síla, která od událostí na Golgotě dřímá skryta v každém lidském JÁ. Tato síla se probouzí a podporuje naše úsilí tehdy, když vědomě konáme ve smyslu výchozí tvůrčí ideje člověka – tj. vyvinout se v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat.

Vánocemi si připomínáme narození Ježíše z Nazaretu, který se stal nositelem Krista – tedy Božího Syna neboli druhého Logos Boží Trojjedinosti. Ježíš svým narozením a svým životem otevřel cestu k obratu v dosavadním vývoji člověka v myslící, soucítící a uvědoměle konající bytost. To je zlomová událost pro celé lidstvo – lhostejno jaké je nebo není naše náboženské vyznání, v co věříme nebo nevěříme. V tom tkví hluboký kosmický význam Vánoc.


Sestup člověka do hmoty

Video a zvuk

Sestup člověka do hmoty - stáhnout mp3

Završením první fáze vývoje celkového kosmického vývoje člověka je průchod hmotným obdobím existence ve Sluneční soustavě. To se odehrává zde na Zemi tak, že se inkarnujeme do hmotných fyzických těl. Víme, že člověk se vyvíjí na základě výchozí tvůrčí ideje člověka neboli kosmického Adama Kadmona. Lidské tělo se vyvíjelo velmi dlouhou dobu v nehmotné podobě působením bytostí duchovní hierarchie – na Starém Saturnu vzniklo především působením vysokých duchovních bytostí vůle, tj. Trůnů, nehmotné fyzické tělo, na Starém Slunci vzniklo především působením vysokých duchovních bytostí moudrosti, tj. Panovníků, (nehmotné) éterické tělo, na Starém Měsíci vzniklo především působením vysokých duchovních bytostí změny a pohybu, tj. Sil, astrální tělo, a na počátku vzniku ještě nehmotné Země vznikl působením sedmi tvůrčích Elohim, propojených se silou Božího Syna, základ našeho lidského JÁ. Vznikl tak první člověk, který je v Bibli nazýván ADAM – byl nehmotný a jeho bytost obsahovala čtyři články … nehmotné fyzické tělo tepelného charakteru, éterické tělo, astrální tělo a vznikající JÁ.

Adam vznikl podle výchozí tvůrčí ideje člověka, která se ovšem uplynulým dlouhým vývojem zkonkretizovala a upřesnila. Ve Sluneční soustavě bývá proto nazývána jenom Adam Kadmon, už nikoliv „kosmický“. V souladu s vlastní tvůrčí ideou, tedy Adamem Kadmonem, měl nehmotný Adam zaujímat zhruba prostor, přibližně vymezený dráhou dnešního Měsíce. Z pohledu sfér existence zatím Adam dosahoval nejníže do vyšší astrální sféry. Slovy Bible se nehmotný Adam zatím nacházel v Edenu, resp. v Ráji, resp. v Rajské zahradě.

Jednou z možností, jak se mohou nehmotné bytosti rozmnožovat, je dělení. Nehmotný Adam se rozdělil ve dvě v podstatě shodné nehmotné lidské bytosti. Vznikla tím nová „Adamova sesterská bytost“ a zůstal „vznikající člověk Adam“. Adamova sesterská bytost prozatím nepokračovala v dalším vývoji a zůstala v duchovních sférách – sehraje roli až později, jak si postupně ukážeme. Naopak vznikající člověk Adam pokračoval ve vývoji, který můžeme označit jako postupný „sestup člověka do hmoty“. O tomto vývoji jsme hovořili v seriálu o odpůrčích bytostech, zde si stručně shrňme. Předchozí zušlechtění, resp. pozvednutí, lidského JÁ silou druhého Logos, tedy vštípení „Boží jiskry“, mělo za následek, že vznikla i kvalita opačného charakteru – a to velice řídký element Vzduchu, rovněž prostoupený nejvyšší životní silou druhého Logos. Ten prostoupil tepelné fyzické tělo vznikajícího člověka Adama – Adam tím získal první hmotné fyzické tělo … a život.

Po rozdělení (zatím nehmotných) Měsíce a Země se dosavadní bezpohlavní vznikající člověk Adam rozdělil na dvě pohlaví – vznikli Adam a Eva. Díky hmotnému fyzickému tělu, byť velice řídkému, se Adam a Eva pomyslně posunuli níže v rámci sfér existence a na úrovni nižší astrální sféry narazili na luciferské bytosti. Ty se dostaly do prostoru Země v době, kdy se Země oddělovala od Slunce – na jejich vypuzení z duchovní sféry do astrální sféry Země se podílel Archanděl Michael. Luciferské bytosti prostoupily astrální tělo Adama a Evy, stáhly jejich astrální tělo jako by do sebe – smrštily je, vymezily je vůči okolí a položily tak základ pro lidské ego a pro možnost vlastního poznání nezávisle na duchovní hierarchii … Adam a Eva tím „pojedli jablko ze Stromu poznání“. Síly luciferských bytostí, podpořené puzením ega, jež tedy rovněž vzniklo jejich přičiněním, také stáhly do sebe, smrštily a tím do určité míry zdeformovaly původní astrální obraz Adama Kadmona a tím i nehmotné fyzické tělo vznikajícího člověka. Následkem toho se dosavadní velice řídké plynné hmotné fyzické tělo začalo smršťovat a zhušťovat – postupně do hustšího plynného a kapalného (resp. rosolovitého) skupenství, a nakonec s přispěním ahrimanských bytostí až do pevného skupenství. Člověk tak pomyslně sestupoval z původně vnějšího okruhu vznikající Země, až nakonec dosáhl hustoty rovněž tuhnoucí Země a tím pomyslně „dopadl“ na její povrch. Neboli obrazně – Adam a Eva byli „vyhnáni“ z Ráje – člověk začal sestupovat do hmoty, lidé se začali inkarnovat do hmotných fyzických těl.

Období, které pokračovalo zhruba od doby, kdy Adam získal živé hmotné fyzické tělo, tvořené velice řídkým elementem Vzduchu, bývá někdy nazýváno také lemurijská epocha. Nazývá se tak proto, že v tu dobu měl na houstnoucí Zemi existovat již zaniklý kontinent, dnes nazývaný Lemurie. Lemurie se měla rozkládat přibližně v oblasti dnešního Indického oceánu. A právě Lemurie bývá považována za místo, kde člověk pomyslně vstoupil na Zemi tím, že vznikající hmotné lidské tělo se přiblížilo hustotě Země. Zpočátku byla těla lidí zcela odlišná od našeho dnešního, byla velice řídká a nebyla prostorově ohraničena. Svou minimální hustotou, prostorovým rozsahem i nestálostí tvaru se lidské tělo do jisté míry podobalo tělu Andělů. Toto hmotné tělo jsme pak ještě dlouhou dobu vyvíjeli – nejdříve k prvotnímu jednoduchému organismu, a pak přes stádia podobná rybám, obojživelníkům, plazům, ptákům a savcům – dnes se tomuto vývoji vzdáleně podobá vývoj embrya v těle matky.

Nakonec se hmotné lidské tělo člověka vyvinulo do podoby, kterou už si odvozujeme z archeologických nálezů. Mělo k tomu dojít koncem geologického období třetihor, historicky na začátku starší doby kamenné – tj. zhruba před 3 miliony let, možná ještě dříve. V té době se měl člověk už nacházet na různých místech Země, ale má se za to, že nejrychlejší vývoj na počátku starší doby kamenné probíhal v místě jiného již zaniklého kontinentu, který dnes nazýváme Atlantida. Atlantida se měla rozkládat v oblasti mezi dnešní Evropou a Amerikou, v místě dnešního Atlantského oceánu. Z geologického pohledu měla Atlantida postupně zaniknout vlivem pohybu tektonických desek do konce poslední doby ledové. Obyvatelé Atlantidy zčásti vymřeli, zčásti se postupnou migrací rozptýlili do jiných částí Země a tam buď vytlačili původní obyvatele nebo se s nimi smísili. Historické období starší doby kamenné, které skončilo s poslední dobou ledovou zhruba před 12 000 lety, proto bývá z širšího pohledu na vývoj člověka nazýváno také atlantská epocha. V atlantské epoše, tedy ve starší době kamenné, se rozvinulo působení ahrimanských bytostí na člověka, a to posílilo formování hmotného, ženského a mužského, fyzického těla. Lze říci, že až na drobné odchylky (méně ochlupení, jemnější motorika, …) se do konce atlantské epochy vyvinulo hmotné fyzické tělo člověka v podstatě do dnešní podoby. Působením ahrimanských bytostí v atlantské epoše na éterické tělo člověka a na jeho éterické síly následně vzniknul ve vyvíjejícím se myšlení člověka zárodek dnes převládající iluze, že hmotný svět je jediný reálný a že duchovní svět neexistuje.

Předpokládanou polohu Lemurie a Atlantidy na mapě dnešní Země orientačně znázorňuje následující obrázek (dnešní poloha ani tvar kontinentů neodpovídají dřívějšímu stavu – kontinenty jsou v neustálém pohybu):


V průběhu lemurijské a atlantské epochy přišla několikrát ke slovu Adamova sesterská bytost. Zatímco ostatní vyvíjející se lidé byli na Zemi vystaveni napospas odpůrčím bytostem, Adamova sesterská bytost díky svému setrvání v duchovních sférách nebyla silami odpůrčích bytostí zasažena. Mohla proto svým „sourozencům“ na Zemi pomoci tím, že jim několikrát zprostředkovala působení nejvyšších duchovních sil. Ty zčásti vyvážily síly odpůrčích bytostí a omezily tak vliv odpůrčích bytostí na člověka na únosnou míru. Hlavní úkol Adamovy sesterské bytosti však nastane později…

Z pohledu vývoje bytosti člověka nazýváme dobu od skončení poslední doby ledové poatlantská epocha vývoje – ta trvá dosud. Historicky začíná po skončení poslední doby ledové, zhruba 10 000 let před Kristem, střední doba kamenná. Během střední a následně mladší doby kamenné se lidé, počínaje územím dnešní Asie, postupně začali usazovat a přecházet na zemědělský způsob obživy. Začíná se více projevovat působení vysokých duchovních bytostí epoch a období neboli Archů, kteří začínají výrazněji udávat rytmus vývoje. Zatímco při vnějším pohledu na vývoj lidstva vznikají v rozličných místech světa různé starověké kultury, odehrává se na jejich pozadí vývoj člověka v naší poatlantské epoše v rytmu sedmi tzv. kulturně-historických období. Přiblížíme si je v následujícím dílu.


Od doby ledové ke staré Persii

Video a zvuk

Od doby ledové ke staré Persii - stáhnout mp3

Kulturně-historická období jsou vývojová období lidstva, v nichž má vývoj bytosti člověka určité specifické cíle a probíhá určitým specifickým způsobem. V každém kulturně-historickém období vzniká v určité kultuře, na určitém místě Země, vývojový impuls neboli rychlejší vývojový posun než jinde. Ten se následně postupně rozšíří do ostatních částí Země, do většiny lidstva. V současné poatlantské epoše rozlišujeme sedm kulturně-historických období.

Kulturně-historická období jsou dána tím, že vysoké duchovní bytosti epoch a období neboli Archové mezi sebou střídají regentství. Regentství daného Archy si můžeme představit jako jeho převažující působení na lidstvo, a to silami, které Archové přebírají ze Zvěrokruhu. Síly Zvěrokruhu, kterými Archové působí, stejně jako doba jejich regentství, a tedy i trvání kulturně-historických období, souvisí s kruhovým pohybem, který v průběhu času opisuje pomyslný konec osy Země. Tento astronomický jev se nazývá precese zemské osy. Osa Země se v rámci precese vrací do původní polohy jednou za 25 920 roků. Z pohledu pozemského pozorovatele je zvykem vztahovat pohyb osy Země vůči znamením Zvěrokruhu, a to sledováním pomyslného bodu na obloze, kde v den jarní rovnodennosti vychází Slunce. Protože ve Zvěrokruhu je 12 znamení, nachází se bod východu Slunce v den jarní rovnodennosti v jednom znamení Zvěrokruhu po dobu 1/12 z trvání precese, tedy 2 160 roků. To je trvání regentství jednoho Archy, a tedy i průměrná délka jednoho kulturně-historického období.

Následující diagram ilustruje znamení Zvěrokruhu, kterým je přiřazeno sedm kulturně-historických období, kterými jako lidstvo právě procházíme. Kulturně-historická období jsou vyznačena zelenými číslicemi, černá čísla udávají orientační letopočty:

Přechody mezi kulturně-historickými obdobími probíhají pozvolna, takže uvedené letopočty je třeba vnímat jako určitou přibližnou střední hodnotu – přesné číslo tedy není důležité. Naopak důležité je, že poté, co skončil určitý vývojový klid daný dozvuky doby ledové, jsme za posledních necelých 10 000 let jako lidstvo prošli čtyřmi kulturně-historickými obdobími. Nyní se nacházíme v pátém kulturně-historickém období, které začalo okolo roku 1 413 a skončí okolo roku 3 573, a probíhá ve znamení Ryb. V současné poatlantském epoše vývoje nás po skončení pátého čeká ještě šesté a sedmé kulturně-historické období. Názvy kulturně-historických období naznačují, které lidské společenství je hlavním nositelem vývojového impulsu v tom kterém období:

  1. Staroindické
  2. Staroperské
  3. Chaldejsko-babylonsko-egyptské
  4. Řecko-latinské
  5. Germánsko-anglosaské (aktuálně probíhá)
  6. Slovanské
  7. Americké

Pro náš účel zmapovat události, jež předcházely narození Ježíše z Nazaretu, je nyní důležitý vývoj, kterým jsme jako lidstvo prošli v uplynulých čtyřech kulturně-historických obdobích (k aktuálnímu germánsko-anglosaskému období, stejně jako k budoucímu slovanskému a americkému, se vrátíme při jiné příležitosti). Začneme tím, že se vrátíme do doby, kdy se blížil konec poslední doby ledové a ve vlnách Atlantiku pomalu mizel atlantský kontinent. Jeden z tehdejších migračních proudů zamířil z Atlantidy přes dnešní Irsko a Británii, přes tehdy ještě suchý Lamanšský průliv a přes dnešní střední Evropu dále na východ a obešel ze severu dnešní Kaspické moře. Část těchto migrantů pokračovala pod vedením tehdy nejvyššího atlantského kněžího Manu až na území dnešního Mongolska do míst dnešní pouště Gobi. Z potomků této skupiny Manu vybral a zasvětil sedm tzv. svatých Rišijů. Následující obrázek je z mnohem pozdější doby a v představě umělce znázorňuje Manu a sedm Rišijů ve vzedmutých vodách, které pohltily Atlantidu:

Pod vlivem Rišijů začalo vznikat náboženství a život lidí se začal měnit od dosavadního téměř výhradního sepětí s přírodou k jiným pravidelným rytmům, které byly vyžadovány náboženskými rituály. Rytmy jsou vlastní éterickému tělu člověka. Éterické tělo se tímto dlouhodobým rytmickým působením začalo zdokonalovat a především individualizovat (v tom smyslu, že bylo čím dál více zapojeno do rytmů lidí a čím dál méně do rytmů přírody). Zatímco až do té doby bylo éterické tělo sdíleno příslušníky celého společenství, nyní začalo mít čím dál individuálnější charakter – začalo být vlastní každému člověku. Na základě učení svatých Rišijů byly později sepsány svaté Védy, které považovaly svět ducha za jediný reálný a oproti tomu vnější hmotný svět za nepodstatnou iluzi. To se v pozdějších tisíciletích stalo prazákladem ostatních náboženství, a to především v Indii, kam později odešla část potomků těchto atlantských migrantů. Patrně proto nazýváme toto první kulturně-historické období staroindické, přestože se odehrávalo v oblasti dnešního Mongolska, a nikoliv v Indii. Staroindické kulturně-historické období probíhalo ve znamení Raka.

Centrem druhého kulturně-historického období byla oblast staré Persie, která se rozkládala přibližně na území dnešního Íránu. Na rozdíl od staroindické kultury, která byla orientována na duchovní svět, lidé ve staré Persii začali vnímat okolní hmotný svět jako něco, s čím je také třeba vážně počítat – začali se vnímat jako obyvatelé dvou světů. Za hlavního inspirátora staroperské kultury je považován vysoký zasvěcenec, který vešel do dějin pod jménem Zarathustra (někdy též „Zarathuštra“). Traduje se o něm, že se narodil slepý a hluchý, což jej odřízlo od vnějšího světa a probudilo v něm o to víc jeho schopnost vnímat nehmotné světy. Díky tomu se Zarathustra (v pozdějších dobách žilo více lidí s tímto jménem – zde se jedná o prvního z nich) dostal do vnitřního spojení s tehdejším bohem Slunce, kterého nazval Ahura Mazdao nebo též Ormuzd – dnes jej nazýváme Kristus. Dokázal vnímat i protikladnou bytost, která zastírala světlo boha Slunce duchovní tmou. Nazýval ji Angra Manyu – dnes tuto bytost nazýváme Ahriman. Na následujícím obrázku je reliéf boha Slunce Ahura Mazdao vzniklý mnohem později, odhadem v 5. století před Kristem:

Zarathustra byl zasvěcen do téhož učení, jako dávno před ním svatí Rišijové – měl jej zasvětit opět Manu, byť Rudolf Steiner neuvádí, zda byl inkarnován a jak se jmenoval. Zarathustra stejně jako Rišijové učil, že vnější hmotný svět je iluze. Na rozdíl od Rišijů ale vysvětloval, že i přesto je třeba použít vůli a tento hmotný svět přetvářet, a současně v něm žít s vědomím toho, že za iluzí vnějšího hmotného světa je skryto něco mnohem většího, čehož jsme součástí. Kultura staré Persie byla proto mnohem výrazněji orientována na přetváření vnějšího světa než předchozí staroindická – ať už se jednalo o intenzivní zemědělství nebo o civilní či vojenské stavby. Jednalo se o namáhavou činnost, při které lidé museli překonávat odpor přírody. To vedlo k intenzivnějšímu, byť nijak intelektuálnímu, uvažování v protikladných kategoriích: Jde to / nejde to, udělat / neudělat, chci / nechci, …, světlo / tma. Profilovalo se tak vnímání světa ve formě sympatií a antipatií. A to vedlo především ke zdokonalení astrálního těla. Toto druhé kulturně-historické období nazýváme staroperské. Probíhalo ve znamení Blíženců.

Pro vysvětlení dalších souvislostí potřebujeme krátce odbočit a připomenout si, že v průběhu budoucího vývoje bychom měli vyvinout své individuální duchovní články – tj. Vyšší Já neboli Manas, Duchovní Já neboli Buddhi a Ducha, resp. Duchovního člověka neboli Atma, a to přetvořením svého astrálního těla, éterického těla a nehmotného fyzického těla. Někteří výjimeční lidé, kteří jsou napřed ve vývoji, však tyto duchovní články mohou vyvinout už dnes nebo už je mohli vyvinout v minulosti. Přetvoření astrálního těla v Manas je spojeno s úplným vyrovnáním vlastní karmy – takový člověk je tedy bez karmy a nemusí se dále inkarnovat, ledaže by se k tomu sám rozhodnul. O člověku, který navíc alespoň zčásti zvládne přetvořit i své éterické tělo v Duchovní Já, tedy v Buddhi, říkáme, že dosáhl vývojové úrovně buddhy. Je to tak vysoce vyvinutý člověk, že jeho nehmotná bytost se kromě JÁ skládá ještě z Vyššího Já a z Duchovního Já, tedy z Manas a z Buddhi, které vytvářejí jeho duchovní tělo. Označení „buddha“ tedy v obecném smyslu poukazuje na vysoce vyvinutého člověka, který již zvládnul zcela přetvořit své astrální tělo v první duchovní článek Manas a aspoň zčásti přetvořit své éterické tělo ve druhý duchovní článek Buddhi. Články Manas a Buddhi jsou tedy vytvořeny silou JÁ daného člověka z jeho původního astrálního a éterického těla. Jsou proto zbaveny vlivu odpůrčích bytostí a člověk vývojové úrovně buddhy má tyto své duchovní články pod svou kontrolou – a to do té míry, že je může i poskytnout jinému dostatečně vyvinutému člověku a následně si je dotvořit znovu. Motivací může být například snaha napomoci tím k uskutečnění nějakého epochálního úkolu.

Rudolf Steiner učí, že inspirátor staroperské kultury Zarathustra byl člověkem na vývojové úrovni buddhy a později poskytnul své přetvořené astrální tělo, tedy Manas, i své přetvořené éterické tělo, tedy Buddhi, jiným lidem – a to s cílem napomoci jim uskutečnit jejich významné úkoly, související s vývojem lidstva. Zanedlouho se k tomu vrátíme. Nyní uzavřeme téma Zarathustry konstatováním Rudolfa Steinera, že po životě ve staré Persii se Zarathustra ještě vícekrát inkarnoval, a to zpravidla v roli duchovního učitele.

Na konci staroperského období se odehrála ještě jedna významná událost. Mělo dojít k výraznému „skoku“ v dosud přirozeném spojení člověka s bytostmi duchovní hierarchie – spojení většiny lidstva s duchovní hierarchií se tehdy rychle a výrazně zeslabilo. Začala tzv. malá „doba temna“, která se v hinduismu nazývá Kalijuga, resp. Kali-Juga nebo Kali-Yuga. Začátek malé doby temna bývá spojován s odchodem boha Krišny ze Země zpět do duchovních světů v roce 3 102 před Kristem. Má se za to, že následkem této události se rychle změnilo vědomí lidí a v bdělém stavu přestalo být z velké části schopno vnímat bytosti duchovní hierarchie i ideje, které do té doby z duchovní hierarchie lidé přijímali.


Starý Egypt a staré Řecko

Video a zvuk

Starý Egypt a staré Řecko - stáhnout mp3

V předchozí době staré Persie se lidské prožívání odehrávalo jiným způsobem než dnes. Své prožitky, například pocity, totiž lidé vnímali vně sebe, nikoliv uvnitř v sobě – to si dnes stěží dokážeme představit. Měli proto i mizivou schopnost si své prožitky zapamatovat v časové souslednosti a mnohdy ani nedokázali rozlišit mezi prožitky předků a prožitky svými. To se začalo měnit ve třetím kulturně-historickém období. Přirozenou činností lidského JÁ i díky výrazně zeslabenému spojení člověka s bytostmi duchovní hierarchie se lidské prožívání začalo odehrávat méně navenek a více v lidském nitru. Projevilo se to vznikem určité vnější kultivovanosti v reakcích na okolní podněty, a v lidském nitru se postupně rozvíjela rozmanitost a barvitost vnitřních prožitků. Začalo se tak vyvíjet něco nového, co je individuální každému člověku – lidská duše. Lidská duše vznikla tím, že jsme přirozenou činností svého JÁ začali postupně zušlechťovat, zjemňovat a tím dále přetvářet část svého astrálního těla. Tuto první část lidské duše nazýváme duše vnímání a cítění. Tento vývoj se odehrával ve znamení Býka, a to v převážné míře v říších Chaldeje, Babylonie a starého Egypta, a také v Indii. Třetí kulturně-historické období proto nazýváme chaldejsko-babylonsko-egyptské.

V souvislosti se starým Egyptem se potřebujeme zastavit u dvou velice významných jmen – a sice Hermes a Mojžíš. Podle Rudolfa Steinera měly obě tyto osobnosti být dřívějšími duchovními žáky Zarathustry z doby staré Persie. Hermes (nejedná se o starořeckého boha Herma) je pokládán za zakladatele starého Egypta a jeho staroegyptské kultury. O Mojžíšovi je známo, že vyvedl Izraelity z egyptského otroctví a tím mj. otevřel cestu ke sjednocení hebrejského lidu. Z hebrejského lidu později vzešel Ježíš. Mojžíš je rovněž považován za autora Starého zákona, který je součástí Bible a mj. obsahuje známé Desatero přikázání.

Hermes i Mojžíš byli vysocí egyptští zasvěcenci a to, co vykonali, bylo jejich epochálním posláním ve vývoji lidstva. Podle slov Rudolfa Steinera přitom Hermes ani Mojžíš nebyli odkázáni pouze na vlastní síly. Hermes měl obdržet astrální tělo, které už dlouho předtím přetvořil v Manas jeho dřívější staroperský učitel Zarathustra. Tím se prostřednictvím Herma pomyslně vlily Zarathustrovy čisté a zušlechtěné astrální síly do egyptské kultury, která následovala po staroperské. Podobně Mojžíš měl obdržet éterické tělo, které dlouho předtím přetvořil v Buddhi rovněž Zarathustra, jeho dávný staroperský učitel. Tím se prostřednictvím Mojžíše pomyslně vlily Zarathustrovy čisté a zušlechtěné éterické síly do hebrejského lidu. Obě tyto skutečnosti byly kromě dějinného významu také důležité v souvislosti s narozením Ježíše, jak si zanedlouho ukážeme.

V průběhu chaldejsko-babylonsko-egyptského období se začali objevovat výjimeční jedinci, kteří měli výrazně vyvinutější myšlení než většinová populace. Za takového výjimečného jedince je považován Abrahám, který žil asi 2 000 let před naším letopočtem a za praotce svého národa jej považují Hebrejci a Arabové. Podle slov Rudolfa Steinera se Abrahámovi dostalo obdobně vysokého zasvěcení jako dříve Zarathustrovi. Zasvětil jej král Sodomy Melchisedech, což byl podle slov Rudolfa Steinera dřívější vysoký atlantský kněží Manu – ten, který dlouho před tím zasvětil sedm svatých Rišijů později Zarathustru. Nadto měl mít Abrahám jinak vyvinutý mozek než jeho současníci, a jako první člověk proto byl schopen logicky myslet a kombinovat podobně, jako to dnes dokážeme my. Abrahám je považován za zakladatele nejstarší matematické disciplíny, kterou nazýváme aritmetika – zabývá se operacemi s čísly (sčítání, odčítání, násobení, dělení), porovnáváním čísel a vlastnostmi čísel.

Vývoj myšlení ve smyslu schopnosti kombinovat, logicky uvažovat a promýšlet různé budoucí možnosti se však zatím nijak výrazně nedotknul lidstva jako celku. Také se má za to, že lidé zatím stále mysleli pouze v jednotlivostech a neměli schopnost zobecňovat a používat pro označení stejných jednotlivostí univerzální pojmy. Jinými slovy museli jednotlivosti vyjmenovávat – například „voda, olej, mléko“. Až ve čtvrtém kulturně-historickém období, a to především ve starém Řecku, se myšlení dostalo na úroveň, kdy lidé byli schopni používat obecné pojmy pro jednotlivosti stejného charakteru – například „kapalina“. Lidé také nabyli schopnost kombinovat a používat vypočítavost – za pomyslný startovní výstřel tohoto vývoje se považuje dobytí Tróje lstí Řeků za pomoci dřevěného koně plného vojáků. V podstatě se dokončil dlouhý postupný přesun myšlení z JÁ, odkud původně myšlení vycházelo, do éterického těla, a jeho prostřednictvím do mozku. V souvislosti s tím se začaly původně neutrální pocitové vjemy proměňovat v hlouběji prožívané emoce, které dokážou zasáhnout celé tělo a ovlivnit i chování člověka. Díky tomuto rozvoji myšlení a cítění se staré Řecko také stalo kolébkou filozofie a divadelních dramat. Aristoteles zde vytvořil vědu o správném myšlení – dodnes ji nazýváme logika.

Rozvoj logického racionálního myšlení i hluboké prožívání emocí vedly k tomu, že se začala vyvíjet další část lidské duše, kterou nazýváme duše myšlení a emocí. Na tento vývoj ve starém Řecku navázal starý Řím svou racionálně strukturovanou organizací státu i exaktním a logicky vybudovaným systémem práva. Čtvrté kulturně-historické období, které se odehrávalo ve znamení Berana, nazýváme řecko-latinské.

Následující mapka orientačně znázorňuje místa, ze kterých vycházela první čtyři kulturně-historická období:


Pro vysvětlení dalších souvislostí potřebujeme krátce odbočit a připomenout si, co už víme z pojednání o Zarathustrovi: Někteří nadprůměrně vyvinutí lidé již zvládli přetvořit své astrální tělo ve Vyšší Já, tedy v Manas, a tím mj. zcela vyrovnat vlastní karmu – takový člověk je tedy bez karmy a nemusí se dále inkarnovat, ledaže by se k tomu sám rozhodnul. O člověku, který navíc alespoň zčásti zvládne přetvořit i své éterické tělo v Duchovní Já, tedy v Buddhi, říkáme, že dosáhl vývojové úrovně buddhy. Je to tak vysoce vyvinutý člověk, že jeho nehmotná bytost se kromě JÁ skládá ještě z Vyššího Já a z Duchovního Já, tedy z Manas a z Buddhi, které vytvářejí jeho duchovní tělo. Články Manas a Buddhi jsou tedy vytvořeny silou JÁ daného člověka z jeho původního astrálního a éterického těla. Jsou proto zbaveny vlivu odpůrčích bytostí a člověk vývojové úrovně buddhy má tyto články pod svou kontrolou – a to do té míry, že tyto články může i poskytnout jinému dostatečně vyvinutému člověku a následně si je dotvořit znovu. Označení „buddha“ tedy v obecném smyslu poukazuje na vysoce vyvinutého člověka, který již zvládnul zcela přetvořit své astrální tělo v první duchovní článek Manas a aspoň zčásti přetvořit své éterické tělo ve druhý duchovní článek Buddhi.

Jménem Buddha v užším slova smyslu označujeme zakladatele buddhismu, který se narodil v šestém století před Kristem, tedy v době, kdy ve starém Řecku začínalo čtvrté kulturně-historické období. Narodil se v indickém královském rodě Šákjů jako princ Siddhártha Gautama. V tomto užším smyslu budeme název Buddha nadále používat, ledaže by v konkrétním případě bylo uvedeno jinak. Z doby Buddhova narození je znám příběh jasnovidného poustevníka Asity, který když spatřil čerstvě narozeného budoucího Buddhu, plakal žalem nad tím, že se nedožije jeho osvícení. Siddhárta Gautama, Buddha, posunul vývoj člověka a lidstva tím, že zformuloval a učil tzv. čtyři vznešené pravdy a osmidílnou vznešenou stezku k zaniknutí utrpení, které tvoří základ buddhismu. Buddhovy duchovní články, tedy Manas a Buddhi, bývají souhrnně označovány jako duchovní tělo Nirmanakaya – nehmotné a neomezené prostorem. Lidem, kteří jsou obdařeni mimosmyslovým vnímáním, se proto Nirmanakaya na první pohled jeví jako „shluk nehmotných bytostí“. Buddhova Nirmanakaya, tedy jeho čisté a zušlechtěné duchovní články, sehrály v pozdějším vývoji podobnou roli, jakou předtím sehrály čisté a zušlechtěné duchovní články staroperského Zarathustry pro Herma a pro Mojžíše. Zanedlouho si to přiblížíme.

O staroperském Zarathustrovi víme, že se po životě ve staré Persii ještě vícekrát inkarnoval, a to zpravidla v roli duchovního učitele. Je například známo, že byl učitelem pozdějšího vysokého zasvěcence Pythagora ze Samu – mělo to být v 6. století před Kristem, tedy v době, kdy ve starém Řecku začínalo čtvrté kulturně-historické období. Tou dobou trávil Pythagoras čas v exilu v Babylonu, a někdejší Zarathustra tam žil jako Zarathos, resp. Nazarathos. Mezi jeho žáky zde patřili také mnozí chaldejští a hebrejští zasvěcenci. Po Zarathosově smrti jeho žáci vytvořili tajnou tradici, podle které se měl jejich Mistr zhruba za 600 let vrátit na Zemi s cílem naplnit důležité poslání. I to si zanedlouho přiblížíme.

V řecko-latinském kulturně-historickém období ještě stále žili v oblasti Středozemního moře a Blízkého východu v běžné populaci lidé, kteří si z dřívějších dob zachovali určitou formu spojení s bytostmi duchovní hierarchie, byť jimi byli vedeni zpravidla už jenom ve spánku. V Bibli se například dočteme:

Ve většinové populaci však spojení s bytostmi duchovní hierarchie, a především jejich vedení, téměř vymizelo. Stalo se tak dlouhým předchozím vývojem ve hmotném těle, vlivem odpůrčích bytostí a vlivem probíhající „malé doby temna“. Napomohlo to ale vzniku schopnosti vnímat sebe sama i jako jedince, a nejen jako nedílnou součást nějakého uskupení – duchovní hierarchie, později kmene či rodinného klanu… Neboli vyvinula se schopnost určitého sebeuvědomění (o „určitém sebeuvědomění“ hovoříme proto, že jistá identifikace sebe sama s kmenem či rodinným klanem přetrvávala ještě dlouhá staletí). Ztráta vedení „shora“ a schopnost sebeuvědomění vytvořily předpoklad pro vznik svobodné vůle. Probíhajícím vývojem v řecko-latinském kulturně-historickém období jsme získali logické racionální myšlení a celkově odpovídající úroveň vědomí. Tím se naplnily cíle první fáze vývoje člověka, která probíhala od doby Starého Saturnu. Nazrál čas ukončit trend dosavadního „sestupu do hmoty“ a vytvořit předpoklady pro rozběh druhé fáze vývoje člověka, která by měla být završena až na budoucím Vulkánu. Víme, že v této druhé fázi vývoje je naším cílem zapojit a využít dosud získané vědomí a racionální myšlení, a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. To znamená nikoliv pouze k uspokojení vlastních potřeb, ale především ve smyslu dalšího pozitivního vývoje – počínaje nejbližším okolím a konče vývojem v širokých kosmických souvislostech.

Nazrál tedy čas, aby byl lidstvu přinesen impuls, který umožní a zahájí druhou fázi jeho vývoje. Tento impuls musela vytvořit síla srovnatelná s tou, která kdysi dávno uvedla do pohybu celý vývoj vznikem Starého Saturnu. Víme, že je to síla druhého Logos Zdroje, síla Božího Syna – Krista. Nazrál tedy čas, aby na Zemi přišel Mesiáš, Boží posel, jehož příchod byl dlouho předem předpovídán a očekáván. Nazrál čas, aby na Zemi přišel Kristus – hlavní vykonavatel výchozí tvůrčí ideje člověka a nositel sil, které jsou s touto ideou spojeny, aby nás vykoupil z dosavadního údělu sestupu do hmoty. Aby to mohlo nastat, bude se muset narodit člověk, jehož tělo bude připraveno a schopno nést v sobě sílu Božího Syna – Krista. Tento člověk vzešel z hebrejského lidu a vstoupil do dějin jako Ježíš z Nazaretu. Místo jeho narození je na předchozí mapce označeno žlutou šipkou. Narození Ježíše z Nazaretu si připomínáme Vánocemi…

V Bibli, konkrétně v Lukášovu a v Matoušovu evangeliu, najdeme o narození Ježíše z Nazaretu dva rozdílné příběhy. Podle Lukášova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě ve chlévě, uložili jej do jeslí a přišli k němu pastýři; po náboženském obřadu v Jeruzalémě se s rodiči vrátil do Nazaretu, kde rodina bydlela. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě v domě svých rodičů a přišli se mu poklonit mudrcové z Východu; pak s rodiči odjel do Egypta a poté do Nazaretu. Oba příběhy mají společné to, že se Ježíš narodil v Betlémě a za nějakou dobu se rodina přesunula do Nazaretu. Právě zde má původ Ježíšovo celé jméno Ježíš z Nazaretu nebo též Ježíš Nazaretský. Náš vánoční příběh je zřejmou kombinací obou těchto biblických příběhů. Nicméně vybaveni již získanými znalostmi se pokusíme zjistit, co by se za dvěma biblickými příběhy o narození Ježíše mohlo skrývat, ač to zdaleka není zřejmé na první pohled.


Vánoční příběh podle Lukáše

Video a zvuk

Vánoční příběh podle Lukáše - stáhnout mp3

Na nahrávce mp3 je v čase 7:30 přeřeknutí.
Ohledně polohy Betléma je zde řečeno „…na východním předměstí Jeruzaléma…“,
správné znění je „…na JIŽNÍM předměstí Jeruzaléma…“.


Informace o událostech a souvislostech, spojených s narozením Ježíše a s příchodem Krista na Zemi, zprostředkoval lidstvu Dr. Rudolf Steiner. Mohl tak učinit díky svému vysoce vyvinutému vědomí a duchovnímu vnímání, které mu mj. umožňovaly ze svého rozhodnutí a za plného vědomí dohlédnout i do velmi zásadních záznamů v kronice Akáša a rozklíčovat jejich význam. Jeho poznatky k těmto tématům jsou uvedeny např. ve svazcích GA15, GA35, GA114 a GA123 – odtud čerpají informace, které zde uvádíme. Nemají proto nic společného s jakýmkoliv náboženským vyznáním – jde o poznání.

Nejprve se pokusíme rozklíčovat, co o narození Ježíše z Nazaretu sděluje Lukášovo evangelium. Druhá kapitola Lukášova evangelia píše:

Podle Lukášova evangelia se tedy Ježíš narodil v Betlémě, kam jeho rodiče Marie a Josef přišli z Nazaretu kvůli sčítání lidu. Uložili jej do jeslí ve chlévě a přišli k němu pastýři. Po náboženském obřadu v Jeruzalémě se s rodiči vrátil do Nazaretu, kde jeho rodiče bydleli. Následující mapka toto putování přibližuje. Nazaret se nachází asi 150 km severně od Jeruzaléma, Betlém leží za hranicí jižního předměstí Jeruzaléma:


Pokusme se přijít na to, jaké informace se skrývají na pozadí textu druhé kapitoly Lukášova evangelia. Začneme od 84leté prorokyně Anny, dcery Fanuela, která po sedmi letech manželství ovdověla. Při zasvěcování v dobách před Kristem byl pomocníkem a patronem archanděl Fanuel. Je-li Anna uvedena v Bibli jako dcera Fanuela, mohlo by to být důležitým vodítkem. Anně bylo 84 let a z toho prožila 77 let bez muže.

V následující třetí kapitole Lukášova evangelia se píše:

Tento Ježíšův rodokmen znázorňuje vyobrazení počátku 12. století:

Ježíš je v této linii 77. generací počínaje od Adama – to by mělo být v kombinaci s informacemi o prorokyni Anně důležitým sdělením (číslo 77 označuje počet rodových linií, odvozených od určitého patriarchy, neboť dříve bývalo zvykem brát řadu potomků, kteří se jmenovali stejně, jako jednu „osobu“). Rudolf Steiner z pozice svého vhledu do duchovních světů říká (detaily teď ponecháváme stranou), že toto sdělení skrývá informaci o tom, že Adam, uvedený zde v Bibli jako první předchůdce Ježíše, ukazuje na něco, co je ve spojení s duchovním světem – a to je Adamova sesterská bytost! Jinými slovy – že Ježíšovo JÁ je ve skutečnosti JÁ Adamovy sesterské bytosti. Neboli, že Ježíš je první inkarnací Adamovy sesterské bytosti.

K tomu doplňme, že to bylo v době před Kristem, kdy lidská JÁ měla ve vztahu k lidským jedincům ještě aspoň zčásti skupinový charakter. Proto ani JÁ Adamovy sesterské bytosti nebylo propojeno výlučně s bytostí Ježíše, ale – podle slov Rudolfa Steinera – Ježíš toto své JÁ zčásti sdílel s o půl roku starším Janem Křtitelem. Měla by to naznačovat následující slova Bible o Ježíšově matce Marii, která šla navštívit Alžbětu, matku Jana Křtitele, která byla těhotná o něco déle než Marie:

Druhá kapitola Lukášova evangelia dále píše o Simeonovi, kterému bylo „Duchem svatým sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše“, a který „vzal v chrámu malého Ježíška do náručí a dobrořečil Bohu“. Toto sdělení je klíčem k pochopení, jak výjimečné bylo tělo Ježíše, aby v sobě Ježíš v budoucnu dokázal nést sílu Božího Syna – Krista.

Rudolf Steiner říká, že Simeon Lukášova evangelia byl znovu inkarnovaný poustevník Asita, se kterým jsme se setkali v souvislosti s Buddhou. Asita se tehdy za podobných okolností setkal s čerstvě narozeným Siddhárthou Gautamou, budoucím Buddhou, a plakal žalem nad tím, že se nedožije jeho osvícení. V chrámu v Jeruzalémě, o kterém píše Lukášovo evangelium, Simeon rozeznal v novorozeném Ježíšovi „Hospodinova Mesiáše“ a šťastný blahořečil Bohu. Jak si to vysvětlit? Simeon totiž z Ježíška vycítil někoho, koho jako dřívější Asita dobře znal. Víme, že znal Buddhu, se kterým se setkal coby s nově narozeným Siddhárthou Gautamou. Je tedy zřejmé, že novorozený Ježíš by mohl mít něco společného s Buddhou. Oč by se mohlo jednat?

V uvedeném úryvku z bible je uvedeno, že když se Ježíš narodil, „nedaleké pastýře ozářila Hospodinova sláva a Hospodinův Anděl jim zvěstoval, že se dnes ve městě Davidově narodil Spasitel…“. „Hospodinova sláva“, která ozářila pastýře, byl podle Rudolfa Steinera ve skutečnosti „shluk nehmotných bytostí“, které tvořily Buddhovo nehmotné tělo Nirmanakaya. Vlivem působení Buddhovy síly se pastýři na přechodnou dobu dostali do stavu rozšířeného vědomí – tím mohli mimosmyslově vnímat, a tedy vnitřně slyšet, „Hospodinova Anděla“. Buddhovo nehmotné tělo Nirmanakaya se propojilo s bytostí malého Ježíška. Ježíškovo éterické a astrální tělo tak bylo zušlechtěno na nejvyšší úroveň, jaké kdy člověk dosáhnul. Jinými slovy – éterické a astrální tělo Ježíška získaly Buddhovy kvality … a to i přesto, že právě narozený Ježíš měl oba tyto své články samozřejmě zčásti i po předcích (stejně jako hmotné fyzické tělo) a zčásti od Adamovy sesterské bytosti, která byla v těle inkarnována.

Kdo byli předkové právě narozeného Ježíše? V předchozím úryvku z Bible jsou mezi 77 uvedenými rodovými liniemi i jména Natan, David a Abrahám. Neboli – Ježíšovými předky na straně otce byli, kromě jiných, král David a dávno před ním Abrahám. Král David měl syny Natana a Šalamouna. Ježíš pocházel z té větve Davidova rodu, která vycházela od Davidova syna Natana (resp. Nátana). Tato tzv. natanská větev Davidova rodu měla tradici v tom, že její mužští potomci zpravidla zastávali kněžská povolání a měli proto úzký vztah k Bohu. Ježíšovo hmotné tělo a zčásti i éterické tělo a astrální tělo proto měly specifické rysy hebrejského lidu, obohacené o vlastnosti natanské kněžské větve rodu krále Davida. V Ježíšově éterickém a astrálním těle však převažovaly Buddhovy kvality s esencí všeho, co Buddhovo učení přineslo lidstvu. Ježíšovo bylo ještě zcela čisté, nezkušené, téměř prosté následků vlivu odpůrčích bytostí a nezatížené karmou, protože bylo poprvé inkarnováno a dosud se tedy neúčastnilo vývoje – neb se jednalo o JÁ Adamovy sesterské bytosti.

Mladý Ježíš proto byl podle Steinerova líčení chlapcem s „obrovským srdcem“, čistou bytostí s rysy kněžského charakteru. Chyběla mu ale schopnost praktického životního rozhodování a prosazení se, která by vycházela z prožitých předchozích inkarnací a ze zkušeností mimo kněžskou sféru. Ani jedno Ježíš neměl a proto zatím nebyl připraven na to, aby do jeho těla mohl vstoupit Kristus. Potřeboval ještě nabýt moudrost a zkušenosti, kterými lidstvo prošlo od doby Adama, a které mu zcela chyběly. Je zřejmé, že Ježíš neměl šanci dohnat v jednom svém životě vývoj lidstva, kterého se jeho JÁ neúčastnilo. Jenže v životě chlapce Ježíše nastala zvláštní událost… Druhá kapitola Lukášova evangelia totiž pokračuje takto:

Stručně řečeno, 12letý Ježíš zůstal po oslavách Velikonoc nepozorovaně v Jeruzalémě, místo aby se s rodiči vydal na zpáteční cestu do Nazaretu. Když to zjistili a po třech dnech Ježíše našli, diskutoval v chrámu s učiteli Písma, jako by byl jedním z nich. Z Ježíše se během těch tří dnů stal „někdo jiný“. O co šlo?

I v dnešní době jsou známy případy, kdy se například v důsledku nemoci nebo úrazu z člověka rázem stane „někdo jiný“ – začne se jinak chovat, jinak myslet, jinak mluvit. Jedna z možností, jak k tomu může dojít, je, že dosavadní JÁ odejde z těla a na jeho místo se připojí jiné JÁ. Jinak řečeno do existujícího těla se inkarnuje jiná bytost – jiný člověk. Této „výměně“ JÁ v těle se někdy říká transmigrace. Aby mohlo k transmigraci dojít, musí se na přechodnou dobu dostatečně rozvolnit vzájemné spojení dosud inkarnovaného JÁ s astrálním a s éterickým tělem – to může nastat spontánně například v důsledku nemoci nebo úrazu, cíleným duchovním výcvikem nebo i působením vysokých duchovních bytostí. Po nějaké době od transmigrace jiné bytosti, tedy jiného JÁ, zpravidla za 7 nebo více let, se mohou do jisté míry změnit i vlastnosti a vzhled těla.

Adamova sesterská bytost, inkarnovaná v těle Ježíše, byla čistá, naivní a nezkušená. Navíc její JÁ nebylo propojeno výlučně s bytostí Ježíše, ale Ježíš jej sdílel s Janem Křtitelem. Tím pádem bylo spojení mezi JÁ, astrálním a éterickým tělem v bytosti Ježíše přirozeně volné. Podle slov Rudolfa Steinera nastala během tří dnů, než ztraceného 12letého Ježíše našli, blíže neurčená událost, během které se z jeho těla odpojilo JÁ Adamovy sesterské bytosti, a místo něj se připojilo jiné JÁ.

JÁ, které se spojilo s chlapeckým tělem Ježíše, zřejmě bylo nebývale moudré, znalé a zkušené. Jen proto mohl předtím zcela naivní 12letý Ježíš „ze dne na den“ rovnocenně diskutovat v chrámu s učiteli Písma. Bytost, která takovéto kvality do těla Ježíše vnesla, musela být zcela výjimečná. Rudolf Steiner říká, že do těla Ježíše se v jeho 12 letech věku inkarnoval jeden z nejvyšších zasvěcenců – Zarathustra (známe jej ze staré Persie). Úkolem nově inkarnovaného Zarathustry bylo připravit čistou ale zatím nezkušenou bytost Ježíše, tedy jeho fyzické, éterické a astrální tělo, tak, aby do takto připraveného Ježíšova těla mohl následně vstoupit Kristus…

Zarathustra se transmigroval do Ježíšova těla, jeho JÁ nahradilo JÁ Adamovy sesterské bytosti. Zarathustra – žák vysokého atlantského zasvěcence Manu, nositel vědění sedmi svatých indických Rišijů, inspirátor staroperské kultury, prostřednictvím svého žáka Herma nepřímý inspirátor egyptské kultury, prostřednictvím svého žáka Mojžíše nepřímý inspirátor hebrejské kultury, Mistr chaldejských zasvěcenců – vnesl do těla Ježíše nejvyšší moudrost a zkušenosti lidstva, kterých bylo možno od doby Adama na Zemi nabýt. Astrální, éterické a hmotné tělo Ježíše měl Zarathustra ještě dále obohatit o schopnost praktického životního rozhodování a prosazení se, vycházející ze životních zkušeností mimo kněžskou sféru.

Na tuto svou zatím nejdůležitější misi musel být Zarathustra neobyčejně důkladně připraven. Jakým způsobem se Zarathustra připravoval na to, aby se mohl transmigrovat do těla 12letého Ježíše a připravit je na příchod Krista, se pokusíme rozkrýt. Abychom to mohli udělat, potřebujeme otevřít Matoušovo evangelium a vrátit se v čase asi o 12 let zpátky…


Vánoční příběh podle Matouše

Video a zvuk

Vánoční příběh podle Matouše - stáhnout mp3

Informace o událostech a souvislostech, spojených s narozením Ježíše a s příchodem Krista na Zemi, zprostředkoval lidstvu Dr. Rudolf Steiner. Mohl tak učinit díky svému vysoce vyvinutému vědomí a duchovnímu vnímání, které mu mj. umožňovaly ze svého rozhodnutí a za plného vědomí dohlédnout i do velmi zásadních záznamů v kronice Akáša a rozklíčovat jejich význam. Jeho poznatky k těmto tématům jsou uvedeny např. ve svazcích GA15, GA35, GA114 a GA123 – odtud čerpají informace, které zde uvádíme. Nemají proto nic společného s jakýmkoliv náboženským vyznáním – jde o poznání.

Pokusme se nyní rozklíčovat, co o narození Ježíše z Nazaretu říká Matoušovo evangelium. To začíná Ježíšovým rodokmenem, který je ale jiný než rodokmen v Lukášově evangeliu:

Ježíš je v této linii 42. generací počínaje od Abraháma. Hovořili jsme o tom, že Abrahám měl jinak vyvinutý mozek, než jeho současníci – byl jako první člověk schopen logicky myslet a kombinovat podobně, jako to dnes dokážeme my, čímž významně předběhl svou dobu. Stavba Abrahámova mozku a s ní spojené intelektuální dispozice se od Abraháma geneticky přenášely na jeho potomky, tedy na hebrejský národ. Rudolf Steiner učí (detaily teď ponecháváme stranou), že v hmotném fyzickém těle člověka jsou obsaženy síly, zděděné nanejvýš po 42 generacích předků.

Díky svému 42. pořadí od Abraháma měl v sobě Ježíš Matoušova evangelia všechno, co mohl prostřednictvím hebrejského lidu zdědit po Abrahámovi, a nic navíc od dalších vzdálenějších předků.

Tento úryvek z Bible také prozrazuje, že Ježíš Matoušova evangelia pocházel z té větve Davidova rodu, která vycházela od Davidova syna Salomona (resp. Šalamouna). Tato tzv. salomonská větev Davidova rodu měla tradici v tom, že její mužští potomci zpravidla byli králové a měli proto vyvinutou moudrost a vůdcovské schopnosti.

Druhá kapitola Matoušova evangelia píše:

Podle Matoušova evangelia se tedy Ježíš narodil v Betlémě v domě svých rodičů Marie a Josefa. Přišli se mu poklonit mudrcové z Východu, které k narozenému Ježíškovi vedla hvězda. Rodiče utekli s dítětem do Egypta, aby malého Ježíška ochránili před Herodem, který mu usiloval o život. Z Egypta se už nevrátili zpět do Betléma, ale usadili se v Nazaretu (viz mapka v předchozí kapitole o Lukášově evangeliu).

Vodítkem k rozkrytí významu, který se skrývá za tímto příběhem, jsou mudrcové z Východu, hvězda, která je vedla, a pobyt Ježíšovy rodiny v Egyptě.

Z pojednání o Zarathustrovi víme, že po jeho smrti v Babylonu, kde žil jako Zarathos, vznikla mezi jeho žáky tajná tradice, podle které se měl Zarathustra zhruba za 600 let vrátit na Zemi s cílem naplnit důležité poslání. K tomu doplňme, že Zarathustra byl v té době vyvinut na úroveň buddhy. To znamená, že se už nemusí inkarnovat, pokud se k tomu sám nerozhodne, má zcela vyrovnanou karmu, a jeho nehmotná bytost se kromě JÁ skládá ještě z Vyššího Já a z Duchovního Já, tedy z Manas a z Buddhi. Ty jsou nově vytvořeny z původního astrálního a éterického těla a jsou proto zbaveny vlivu odpůrčích bytostí.

V době narození Ježíše uplynulo zhruba 600 let od babylonské smrti Zarathose. Zasvěcení následovníci Zarathasových, tedy Zarathustrových, žáků proto s nadějí vyhlíželi znovunarození svého Mistra učitele podobně, jako tibetští buddhisté dodnes vyhlížení znovunarození Dalajlámy. Díky znalostem astrologie byli Zarathustrovi žáci schopni přibližně určit místo a dobu Mistrova narození, neboť horoskop při narození bývá podobný horoskopu v okamžiku předchozí smrti. Díky schopnosti mimosmyslového vnímání se zářící bytost blížícího se Mistra mohla mudrcům jevit jako hvězda. A ta je dovedla až do Betléma na místo, kde se Mistr Zarathustra právě narodil. Staří Řekové nazývali Zarathustru jménem Zoroaster, což znamená „Zlatá hvězda“. My tuto hvězdu nazýváme – Hvězda Betlémská.

V Betlémě Matoušova evangelia se do těla Ježíše narodil Mistr a jeden z nevyšších zasvěcenců, kteří kdy žili na Zemi – Zarathustra … jak už víme žák vysokého atlantského zasvěcence Manu, nositel vědění sedmi svatých indických Rišijů, inspirátor staroperské kultury, prostřednictvím svého žáka Hermese nepřímý inspirátor egyptské kultury, prostřednictvím svého žáka Mojžíše nepřímý inspirátor hebrejské kultury, Mistr chaldejských zasvěcenců a nositel nejvyšší moudrosti a zkušeností lidstva. Zasvěcení následovníci Zarathustrových žáků – „mudrcové z Východu“, se přišli poklonit svému znovu narozenému Mistrovi.

Hmotné fyzické tělo Ježíše Matoušova evangelia mělo specifické rysy hebrejského lidu, a obzvláště vlastnosti salomonské královské větve rodu krále Davida. Zarathustra, coby , byl na vývojové úrovni buddhy měl zcela vyvinuté své Vyšší Já (Manas) a významně vyvinuté i Duchovní Já (Buddhi). Éterické tělo a astrální tělo, zčásti zděděné po předcích a tím zasažené odpůrčími bytostmi, si proto dokázal do jisté míry přizpůsobit na svou úroveň, a navíc je obohatil, jak se dozvíme dále.

Má se za to, že díky vysoké úrovni vývoje inkarnovaného Zarathustry měl Ježíš Matoušova evangelia jako jeden z mála lidí na Zemi, ne-li jediný, zcela pod kontrolou svého Já své tři síly duše – tedy myšlení, cítění a vůli. Snad i proto mu „mudrcové z Východu“ přinesli darem zlato, kadidlo a myrtu: Zlato jako symbol jasného myšlení, kadidlo jako symbol cítění s pokorou v to, co je nad námi, a myrtu jako symbol síly vůle.

Porovnáme-li informace, týkající se Ježíše v Matoušově a v Lukášově evangeliu, zjistíme:

  • Ježíš, o kterém pojednává Matoušovo evangelium, byl reinkarnovaný Zarathustra.
    Jako JÁ nesl nejvyšší moudrost a zkušenosti lidstva a tomu odpovídalo i jeho hmotné tělo, které bylo 42. hebrejským potomkem Abraháma v řadě. Ježíš Matoušova evangelia pocházel ze salomonské větve rodu krále Davida a budeme jej proto dále nazývat salomonský Ježíš. Souhrnně bychom jej mohli charakterizovat kvalitami moudrost, vyzrálost, zkušenost.
  • Ježíš, o kterém pojednává Lukášovo evangelium, byl inkarnací Adamovy sesterské bytosti.
    Své astrální a éterické tělo získal z velké části jako Buddhovo nehmotné tělo Nirmanakaya, které v sobě neslo esenci buddhismu se vším, co toto učení přineslo lidstvu. Jeho JÁ bylo čisté a nezkušené, a tomu odpovídalo i jeho hmotné tělo, přestože neslo specifické rysy hebrejského lidu. Ježíš Lukášova evangelia pocházel z natanské větve rodu krále Davida a budeme jej proto dále nazývat natanský Ježíš nebo pouze Ježíš, neboť to je ten, do kterého později vstoupil Kristus. Souhrnně bychom jej mohli charakterizovat kvalitou „panenská“ čistota.

Natanský Ježíš byl o něco mladší než salomonský Ježíš. Natanský Ježíš proto již nebyl vystaven nebezpečí ze strany Heroda, který zemřel brzy po narození salomonského Ježíše – ve spisu „Náš letopočet“ páter Jan Pouč (1874-1962) uvádí, že král Herodes zemřel v březnu roku 1 dle dnešního kalendáře, tedy asi 3 měsíce po narození salomonského Ježíše. Právě kvůli obavě z Heroda museli rodiče salomonského Ježíše uprchnout s dítětem do Egypta. Mohlo by to mít nějaký hlubší smysl?

Zarathustra kdysi věnoval své nejlepší éterické síly svému dřívějšímu žáku Mojžíšovi. S těmito silami se nyní Zarathustra spojil tím, že se narodil do hebrejského národa jako potomek Abraháma, a získal je zpět zušlechtěné vývojem hebrejského národa od doby Mojžíše.

Své nejlepší astrální síly kdysi věnoval Zarathustra svému dřívějšímu žáku Hermovi, zakladateli staroegyptské kultury. Nyní se Zarathustra potřeboval i s těmito silami spojit. Proto s ním museli jeho rodiče prchnout do Egypta a nějakou dobu zde pobýt. Při dočasném pobytu v Egyptě bylo astrální tělo salomonského Ježíše obohaceno o Zarathustrovy nejlepší astrální síly, navíc dále zušlechtěné vývojem staroegyptské kultury od doby jejího zakladatele Herma.

Malý salomonský Ježíš tak měl zpět pohromadě všechny Zarathustrovy síly a hmotné tělo s geny Abraháma. Jak víme, Zarathustra i později Abrahám byli zasvěceni Manuem, nejvyšším kněžím dávné Atlantidy. Manu se tedy už dlouho předtím podílel na přípravě budoucího Kristova pozemského těla.

Oba chlapci – natanský i salomonský Ježíš, vyrůstali v Nazaretu. Dohromady byli chlapci nositeli kvalit, které byly potřeba pro to, aby se mohl inkarnovat Kristus, ale nemohl je současně vyvinout jeden člověk. Tyto kvality bylo třeba spojit do jediného těla. Na to se Zarathustra připravoval přes 12 let v těle salomonského Ježíše. Rudolf Steiner udává, že když bylo natanskému Ježíši 12 let a ztratil se v Jeruzalémě, opustil Zarathustra tělo salomonského Ježíše a transmigroval do těla natanského Ježíše, jehož dosavadní JÁ (= Adamova sesterská bytost) se odpojilo:

Salomonský Ježíš – v levé části obrázku znázorněn jako odcházející – nedlouho poté zemřel, neboť lidské tělo není stavěno na to, aby žilo delší čas bez přítomnosti JÁ. Transmigrací Mistra Zarathustry se v natanském Ježíšovi spojila jeho dosavadní „panenská“ čistota s moudrostí, vyzrálostí a zkušeností salomonského Ježíše. V natanském Ježíšovi se tím symbolicky spojil Strom života, reprezentovaný Adamovou sesterskou bytostí, a Strom poznání, reprezentovaný Zarathustrou. Symbolika Stromu poznání a Stromu života má však ještě hlubší význam. Víme, že v dávné minulosti Adam a Eva „pojedli jablko ze Stromu poznání“ neboli jejich astrální těla byla prostoupena luciferskými bytostmi. Tím jsme my lidé mj. získali schopnost poznání nezávisle na duchovní hierarchii. Jedním z důsledků tohoto „pádu do hříchu“ bylo i to, že jsme přišli o schopnost působit na některé éterické síly – zejména na síly životního a zvukového éteru … a tím jsme obrazně přišli o Strom života. Ježíš připravil vše proto, aby se na Zemi mohl inkarnovat Kristus. Když se Kristus později opravdu inkarnoval a poté zemřel na kříži a spojil se se Zemí, přinesl nám mj. své síly. Patří k nim i síly životního a zvukového éteru … Kristus nám i díky Ježíšovi přinesl zpět ztracený Strom života. Jeden i druhý význam Stromu života nám dnes připomíná ozdobený vánoční stromek

Od události, kdy 12letý Ježíš diskutoval s učiteli Písma v Jeruzalémském chrámu zbývalo ještě zhruba 18 let do okamžiku, kdy se Ježíš vydá k řece Jordánu, na místo působení Jana Křtitele. Křtem Ježíše do něj ve věku 30 let vstoupí Kristus a začne se ptát další příběh – příběh Ježíše Krista

Vánocemi si připomínáme dění, o kterém nás informuje Bible v Lukášově a v Matoušově evangeliu – souhrnně je označujeme jako narození Ježíše z Nazaretu. Tyto události otevřely cestu k obratu v dosavadním vývoji člověka v myslící, soucítící a uvědoměle konající bytost.
Třicet let poté totiž přišel na Zemi skrze Ježíše Kristus, tedy Boží Syn neboli druhý Logos Boží Trojjedinosti – to byla zcela zásadní a zlomová událost pro celé lidstvo, lhostejno jaké je nebo není naše náboženské vyznání, v co věříme nebo nevěříme.
V tom tkví hluboký kosmický význam Vánoc.


Noc zasvěcení

Video a zvuk

Noc zasvěcení - stáhnout mp3

Informace o událostech a souvislostech, spojených s narozením Ježíše a s příchodem Krista na Zemi, zprostředkoval lidstvu Dr. Rudolf Steiner. Mohl tak učinit díky svému vysoce vyvinutému vědomí a duchovnímu vnímání, které mu mj. umožňovaly ze svého rozhodnutí a za plného vědomí dohlédnout i do velmi zásadních záznamů v kronice Akáša a rozklíčovat jejich význam. Jeho poznatky k těmto tématům jsou uvedeny např. ve svazcích GA15, GA35, GA114 a GA123 – odtud čerpají informace, které zde uvádíme. Nemají proto nic společného s jakýmkoliv náboženským vyznáním – jde o poznání.

V uplynulých dílech jsme prošli dlouhou první fázi vývoje člověka – tedy cestu člověka od Starého Saturnu až po okamžik narození Ježíše z Nazaretu. Ten se o 30 let později stal nositelem Krista. Jednalo se o Ježíše z natanské větve rodu krále Davida, o němž píše Lukášovo evangelium. O něco dříve se narodil jiný chlapec, Ježíš z Nazaretu Matoušova evangelia, potomek salomonské větve rodu krále Davida.

Shrňme si ve zkratce a bez nároku na úplnost ty nejdůležitější informace Rudolfa Steinera o tom, co se během vývoje lidstva událo, aby se Kristus mohl inkarnovat do těla (natanského) Ježíše a tím přijít na Zemi. Začneme připomenutím, že výchozí idea člověka, tj. kosmický Adam Kadmon, vychází od Boha-Otce, prvního Logos Boží Trojjedinosti, že hybnou silou na pozadí celého našeho vývoje je síla druhého Logos Boží Trojjedinosti – síla Božího Syna – Krista, a že do tohoto vývoje vnáší harmonii síla třetího Logos Boží Trojjedinosti – síla Ducha svatého. Celý vývoj člověka probíhá ve dvou odlišných fázích. Cílem první fáze vývoje bylo vyvinout člověka jako bytost schopnou uvědomit si sebe sama a racionálně myslet, a mít svobodnou vůli. K tomu byl potřeba „sestup do hmoty“, který se dlouho připravoval a uskutečnil se zde na Zemi. Cílem druhé fáze vývoje člověka je rozvinout to, čeho jsme dosud dosáhli, a dalším vývojem naplnit výchozí ideu člověka jako myslící a soucítící bytosti, která má svobodnou vůli a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat. To je spojeno s opětovným „vzestupem z hmoty“, který se má rovněž postupně uskutečnit zde na Zemi. Co se tedy mělo odehrát:

  • Před vznikem dnešní Sluneční soustavy prošel vývoj třemi fázemi (Velkými Manvantarami), které nazýváme Starý Saturn, Staré Slunce a Starý Měsíc; jednalo se v podstatě o předchozí inkarnace Sluneční soustavy, v jejich průběhu jsme postupně obdrželi a dále vyvinuli tři články naší bytosti – nehmotné fyzické tělo, éterické tělo a astrální tělo.
  • Ve Sluneční soustavě nejprve sedm tvůrčích Elohim obnovili tyto tři články; začal skrze ně působit druhý Logos Boží Trojjedinosti – Boží Syn – Kristus, a takto spojenými silami vzniklo z nejnižšího článku Elohim naše JÁ; nese v sobě proto „Boží jiskru“ a tím je výjimečné.

  • Takto vzniklý nehmotný první člověk ADAM ze sebe vydělil Adamovu sesterskou bytost, která se zatím neúčastnila dalšího vývoje; následně se vznikající člověk Adam prostoupil se vznikajícím velice řídkým elementem Vzduchu, jenž byl prostoupen nejvyšší životní silou druhého Logos – tím získal první velice řídké hmotné tělo a život.
  • Po rozdělení (zatím téměř nehmotných) Měsíce a Země se dosavadní oboupohlavní vznikající člověk Adam rozdělil na dvě pohlaví – vznikli Adam a Eva; ti se dostali do kontaktu s nižší astrální sférou, kde jejich astrální tělo prostoupily luciferské bytosti => Adam a Eva „pojedli jablko ze Stromu poznání“.
  • Následkem luciferského působení se jejich dosavadní velice řídké plynné hmotné fyzické tělo začalo smršťovat a zhušťovat – postupně do hustšího plynného a kapalného (resp. rosolovitého) skupenství, a nakonec s přispěním ahrimanských bytostí až do pevného skupenství.
  • Tím se „noha člověka“ pomyslně dotkla Země – mělo se tak stát v dávné Lemurii. Dále se budoucí lidské tělo vyvíjelo od nejnižších organismů, jak to zhruba známe z učebnic, a do přibližně dnešní podoby se vyvinulo začátkem starší doby kamenné. To bylo v době, kdy měl existovat světadíl Atlantida – měl se potopit později během poslední doby ledové.
  • Po skončení doby ledové začíná současná poatlantská vývojová epocha, která se z pohledu vývoje lidské bytosti odehrává formou sedmi kulturně-historických období – za posledních zhruba 10 000 let proběhla čtyři kulturně-historická období a nyní se nacházíme v pátém.
  • První kulturně-historické období, staroindické, zahájila část migrantů z Atlantidy pod vedením vysokého kněžího Manu; vzešlo z něj mj. sedm svatých Rišijů, kteří dali vzniknout svatým Védám.
  • Iniciátorem druhého kulturně-historického období, staroperského, byl Zarathustra. Měl jej zasvětit Manu, stejně jako předtím svaté Rišije. Zarathustra, člověk vývojové úrovně buddhy, rozpoznal dvě protikladné duchovní síly – Ahura Mazdao (dnes Kristus) a Angra Manyu (dnes Ahriman). Asi 3 000 let před Kristem začala „malá doba temna“, která výrazně omezila dosavadní přirozené spojení lidí s duchovními světy.
  • Ve třetím kulturně-historickém období, chaldejsko-babylonsko-egyptském, sehrál klíčovou roli starý Egypt. Zakladatel staroegyptské kultury Hermes obdržel od svého bývalého staroperského učitele Zarathustry jeho tehdy vyvinuté Vyšší Já, Manas, jako své astrální tělo. Tím se Zarathustrovy síly nepřímo vlily do staroegyptské kultury. Později v době starého Egypta vyvedl Mojžíš Izraelity z egyptského otroctví a tím mj. otevřel cestu ke sjednocení hebrejského lidu. Z hebrejského lidu později vzešel Ježíš. Od svého dávného staroperského učitele Zarathustry obdržel Mojžíš jeho tehdy vyvinuté Duchovní Já, Buddhi, jako své éterické tělo. Tím se Zarathustrovy síly nepřímo vlily i do hebrejské kultury. Praotec Abrahám, kterého podobně jako kdysi Zarathustru zasvětil Manu, měl mít nadto i výjimečně vyvinutý mozek a jako první člověk proto byl schopen logicky myslet a kombinovat; je považován za zakladatele aritmetiky.
  • Čtvrté kulturně-historické období, řecko-latinské, rozvinulo logické racionální myšlení a emocionální prožívání a přineslo světu filozofii a divadelní drama. Na samém začátku tohoto období žil v Indii Buddha, zakladatel buddhismu. Učil tzv. čtyři vznešené pravdy a osmidílnou vznešenou stezku k zaniknutí utrpení. Buddhovo astrální a éterické tělo, dohromady označované jako duchovní tělo Nirmanakaya, sehrály později důležitou úlohu při narození Ježíše přibližně podobnou té, kterou předtím sehrály tyto Zarathustrovy články pro Herma a pro Mojžíše.
  • Ve čtvrtém kulturně-historickém období se začal naplňovat cíl první vývojové fáze člověka – vyvinout se v bytost schopnou uvědomit si sebe sama a racionálně myslet, a mít svobodnou vůli. Nazrál tím čas k zahájení druhé fáze vývoje člověka. Aby k tomu mohlo dojít, musel být lidstvu přinesen impuls o síle srovnatelné s tou, která kdysi dávno uvedla do pohybu celý vývoj – impuls síly druhého Logos Boží Trojjedinosti – Božího Syna. Bylo tedy třeba, aby na Zemi přišel Kristus – hlavní vykonavatel výchozí tvůrčí ideje člověka a nositel sil, které jsou s touto ideou spojeny, aby nás vykoupil z dosavadního údělu „sestupu do hmoty“. Aby Kristus mohl přijít na Zemi, bude se muset narodit člověk, jehož tělo bude připraveno a schopno v sobě nést a unést jeho sílu Božího Syna – druhého Logos Boží Trojjedinosti. Tento člověk vzešel z hebrejského lidu a vstoupil do dějin jako Ježíš z Nazaretu.
  • Aby mohl Kristus splnit své poslání, bylo třeba, aby Ježíš, který bude jeho nositelem, v sobě spojoval dvojí protichůdné kvality, které svým vývojem nemůže naplnit jediný člověk. Na jedné straně „panenskou“ čistotu, nezasaženou odpůrčími bytostmi a dlouhým pozemským vývojem, na druhé straně moudrost, vyzrálost a zkušenosti, kterých jsme i díky odpůrčím bytostem jako lidstvo dosáhli právě svým dlouhým pozemským vývojem.
  • Ježíš, který byl potomkem natanské kněžské větve rodu krále Davida, se podle Lukášova evangelia narodil v Betlémě ve chlévě, uložili jej do jeslí, přišli k němu pastýři a po náboženském obřadu v Jeruzalémě se s rodiči vrátil do Nazaretu. Natanský Ježíš byl bytostí „panenské“ čistoty – byl první inkarnací Adamovy sesterské bytosti a nesl v sobě esenci buddhismu, neboť jeho astrální a éterické tělo bylo z velké části tvořeno duchovním tělem Buddhy (tzv. Nirmanakaya).
  • Ve 12 letech při „události v Jeruzalémském chrámu“ opustila Adamova sesterská bytost Ježíšovo tělo a transmigrovala do něj bytost dřívějšího staroperského Zarathustry – jeho úkolem bylo obohatit „panensky“ čistého Ježíše o moudrost, vyzrálost a zkušenosti dlouhého pozemského vývoje, jichž je bytost Zarathustry nositelem.
    • Zarathustra byl na tento svůj úkol důkladně připraven. Podle Matoušova evangelia byl v této době potomkem salomonské panovnické větve rodu krále Davida, narodil se v Betlémě v domě svých rodičů, přišli se mu poklonit mudrcové z Východu, pak s rodiči odjel do Egypta a poté do Nazaretu. Salomonský Ježíš byl díky svému vývoji v dřívějších inkarnacích vyzrálou a zkušenou bytostí. Jeho hmotné fyzické tělo mělo specifické rysy hebrejského lidu počínaje Abrahámem, obzvláště pak vlastnosti salomonské královské větve rodu krále Davida. Zarathustra, coby JÁ, byl na vývojové úrovni buddhy měl zcela vyvinuté své Vyšší Já (Manas) a významně vyvinuté i Duchovní Já (Buddhi) a dokázal si z nich proto vytvořit své éterické i astrání tělo. Jeho éterické tělo však bylo zčásti zděděné i po hebrejských předcích a neslo skrze Mojžíše také síly jeho dávného éterického těla z doby staré Persie, dále zušlechtěné hebrejským národem. Podobně jeho astrální tělo, vystavené v batolecím věku působení starého Egypta, neslo skrze Herma také síly jeho dávného astrálního těla z doby staré Persie, dále zušlechtěné kulturou starého Egypta. Ještě i všechny tyto síly do sebe Zarathustra coby JÁ salomonského Ježíše nabral, aby je ve 12 letech věku při „události v Jeruzalémském chrámu“ mohl předat „panenské“ bytosti natanského Ježíše…
  • Zarathustra setrval v těle (natanského) Ježíše 18 let, až do Ježíšova křtu v řece Jordánu. Při křtu 30letého Ježíše Janem Křtitelem opustila bytost Zarathustry tělo Ježíše a do Ježíše vstoupil Kristus, aby do dosavadního vývoje člověka vnesl impuls k zahájení druhé fáze našeho vývoje, aby nás tím „vykoupil“ z dosavadního „sestupu do hmoty“ a umožnil nám pokračovat ve vývoji opětovným „vzestupem z hmoty“ – pokud se pro to rozhodneme – a navrátil nám „Strom života“ (možnost působit na některé éterické síly), o který jsme přišli v době Adama a Evy.

Oba Ježíšové i Jan Křtitel byli přibližně stejně staří – jejich věkové rozdíly byly v rozmezí měsíců. V batolecím věku je zobrazil italský malíř Raffael Santi:

Vánocemi a naším vánočním příběhem si připomínáme narození Ježíška v jesličkách. Máme to rádi a užívejme si to. Nicméně jako lidstvo už odrůstáme z dětských střevíčků a je čas, abychom postoupili kupředu. K tomu neoddělitelně patří i poznání hlubokých souvislostí existence člověka – proč a jak jsme vznikli, jak jsme se vyvinuli, kam by náš vývoj měl dál směřovat, jaký je náš cíl a úkol. V dřívějších dobách, zejména před příchodem Krista na Zemi, bylo poznání takto hlubokých souvislostí vyhrazeno zasvěcencům. To byli lidé, kteří se dlouho, náročně a často i nebezpečně připravovali na to, aby jim takového informace mohly být formou zasvěcení svěřeny. Za okamžik vhodný k zahájení zasvěcení byla považována noc nejkratšího dne v roce – tedy noc zimního slunovratu. Proč? Z pojednání o zimním slunovratu víme, že právě v zimě a v období Vánoc jsme – podobně jako Země – uvnitř sebe přirozeně nejbdělejší z celého roku, přestože to navenek tak nevypadá. My, naše skutečné JÁ, ve svém nitru procitáme a jsme nejvíce z celého roku připraveni vnímat to, co se nachází za kulisami hmotného světa. Zasvěcení typicky trvalo tři dny, takže končilo v noci z 24. na 25. prosince (dle dnešního kalendáře) – dodnes nám to nepřímo připomíná tradice půlnoční mše a také například název Vánoc v německém jazyce, který má kořeny v keltských a druidských dobách – totiž „Weihnachten“. V jednotném čísle zní tento název „Weihnacht“, to je složenina ze dvou slov – Weihe Nacht:

  • Weihe = zasvěcení
  • Nacht = noc

Dohromady: Noc zasvěcení

Také svátky a rituály zimního slunovratu nebyly jen oslavou očekávání navracejícího se Slunce. Byly to i svátky a rituály zasvěcení do některých tajů kosmu, lidského bytí a člověka, a probíhaly dozajista různými způsoby. Jednou z možností byla i tradice vyprávění balad, která se v dřívějších dobách rozšířila zejména v severských zemích. Písemným dokladem takovéto tradice je básnická skladba s názvem Píseň o snu Olava Aastesona, jejíž vznik se datuje do 1. tisíciletí po Kristu. Tato básnická skladba líčí v obrazech prožitky Olava, syna Aasteho, který prošel určitou formou zasvěcení. Olavovo zasvěcení začalo v noci z 24. na 25. prosince a trvalo 13 nocí.

Těchto 13 vánočních nocí má hluboký kosmický význam. Jsme-li si toho vědomi, můžeme v průběhu 13 vánočních nocí podniknout alespoň pomyslnou cestu duchovní hierarchií – neboli vystoupat na tzv. Josefův žebřík. Začneme od člověka, projdeme devíti úrovněmi hierarchie duchovních bytostí, a pomyslně vystoupáme až k Boží Trojjedinosti. Při tom projdeme v protisměru celým Zvěrokruhem od Ryb k Beranovi. Podnikneme-li takovouto kosmickou cestu, může se pro nás 13 vánočních nocí stát obdobím tichého vnitřního dialogu s duchovními bytostmi a s kosmem.

Kristovým impulsem jsme zhruba před 2 000 lety pokročili do druhé fáze svého kosmického vývoje a jak víme naším úkolem mj. je, formou rozšíření vědomí znovuobjevit duchovní světy se vším, co k tomu patří – pokud se pro to rozhodneme. Připomeňme si to ilustrací vývoje lidského vědomí ve Sluneční soustavě:

Cestu k tomu otevřel Dr. Rudolf Steiner informacemi a poznatky, které nám zprostředkoval o nehmotných světech, o vzniku a vývoji člověka, o jedinečné a neopakovatelné roli druhého Logos Boží Trojjedinosti – Božího Syna – Krista v tomto vývoji, o propojení buddhismu a budoucího křesťanství v těle natanského Ježíše, a mnoho dalších… Viděno z této perspektivy se v dnešní době může určitým „zasvěcencem“ stát v podstatě každý člověk, pokud se pro to rozhodne. Zimní období, zejména okolo Vánoc, k tomu vytváří ideální podmínky. I proto se touto tematikou zabýváme právě v souvislosti se zimním slunovratem a s Vánocemi. Informace, které zde sdílíme, nechť jsou pro toto novodobé zasvěcení aspoň špetkou jeho obsahu…


O ševci Martinovi

Video a zvuk

O ševci Martinovi - stáhnout mp3

Kristus nám kromě jiného přinesl i schopnost, jak se říká, lásky k bližnímu svému. Obzvláště to v sobě cítíme právě v době Vánoc. Ilustruje to příběh o ševci Martinovi, který je inspirován povídkou Lva Nikolajeviče Tolstého „Kde je láska, tam je i Bůh“. Příběhem ševce Martina tento vánoční seriál zakončíme…

Byl jednou jeden chudý švec, jmenoval se Martin. Svou ševcovskou dílnu, ve které i bydlel, měl v malé místnosti ve sklepě. Okýnkem u stropu viděl venku na ulici lidi, kteří chodili okolo. Viděl sice jenom jejich nohy, ale to mu stačilo, aby lidi poznal podle bot. Každé z nich mu už aspoň jednou prošly rukama.
Ve své sklepní dílně, která mu byla i bytem, Martin provozoval své řemeslo už mnoho roků. Od rána do večera přiřezával kůže, přibíjel nové podpatky, přišíval záplaty na prodřená místa. Lidé k Martinovi chodili rádi – odváděl dobrou práci a nechtěl moc peněz.

Když přišel čas adventu a venku se v podvečer zešeřilo, Martin často rozsvítil lampu a četl si ve své oblíbené knize. Byla to Bible. Martin miloval příběhy o Ježíšovi a na čtení Bible se těšil celý den. Kolikrát už se nemohl dočkat večera.

Jednoho večera Martin zničehonic uslyšel, jak na něj někdo volá jeho jménem. „Martine!“, ozýval se jakýsi tichý hlas. Rozhlédnul se, ale v dílně kromě něj nikdo nebyl. Hlas se ozval znovu: „Martine! Zítra vyhlížej ven na ulici! Přijdu k tobě.“ Martin nevěděl, zda spí nebo bdí. Že by se mu právě něco zdálo?

Ráno Martin vyhlížel skrze své okénko na ulici a uviděl staré, různě pospravované, vojenské boty. Hned poznal muže, který je měl na sobě. Byl to starý Štěpán – právě odhrnoval sníh. Bylo to pro něj namáhavé, musel dělat časté přestávky a odpočívat. Martin na něj zavolal: „Štěpáne, pojď se ohřát!“ Štěpán pozvání rád přijal, ale ve dveřích zůstal stát, protože v botách od sněhu si netroufal vstoupit. Ale Martin mu říká: „Pojď, posaď se, uvařím ti čaj, to ti udělá dobře.“

Nějakou dobu poté, co Štěpán odešel, Martin vstal od práce a vyhlédnul zase oknem na ulici. Spatřil mladou ženu, která nesla v náručí dítě. Byla dost málo oblečená a bylo jí viditelně zima. Pokoušela se ochránit před chladem aspoň své malé dítě. „Pojď dovnitř“, zavolal na ni Martin. „Tady si můžeš dítě v teple přebalit.“
Martin vzal z kamen polévku, kterou si předtím uvařil, a podal ji ženě. „Na, najez se“, řekl jí, protože viděl, že má hlad. Zatímco matka jedla, Martin si vzal na kolena dítě a dělal s ním legrácky, aby ho pobavil. Pak je zase vrátil matce a ta odešla.

Sotva se za ní zavřely dveře, zaslechl Martin za oknem hluk. Trhovkyně křičela na chlapce, který jí z koše sebral jablko. „Ty jeden zloději, dám tě četníkovi!“, křičela a držela ho za vlasy. Martin rychle vyběhnul na ulici. „Nech ho“, řekl ženě, „on už to nikdy neudělá. A to jablko ti zaplatím.“ Trhovkyně se uklidnila a chlapec se jí za to ukradené jablko musel omluvit. „No dobrá“, řekla trhovkyně a zvedla koš, že půjde dál. Chlapec sám od sebe chytil těžký koš na druhé straně velkého ucha a pomáhal jí ho nést.

Večer si Martin zase četl v Bibli. Najednou se ozval tentýž tichý hlas, který slyšel včera: „Martine, to jsem byl já. Poznals mě?“ … „Co? Jak?“, ptá se Martin zmateně. „Pořádně se rozhlédni“, říká mu hlas. Martin zírá ze světla pod lampou do šera místnosti a najednou tam vidí starého Štěpána a vedle něj matku s dítětem. A také chlapce s jablkem a trhovkyni s košem. „Už mě poznáváš?“, slyší Martin polohlasem. Po chvíli všichni zmizeli… Martin se chápavě usmál. Znovu otevřel Bibli a četl:

Čas Vánoc je ideální příležitostí začít – pokud se pro to rozhodneme…