Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků a kapitolu Bytosti duchovní hierarchie.

Obsah

Úvod – proč a jak

Video a zvuk

V seriálu o bytostech duchovní hierarchie jsme si ukázali důležitý rozdíl mezi člověkem na jedné straně a bytostmi duchovní hierarchie (to jsou Andělé, Archandělé, Archové, Elohim atd.) na straně druhé. Objasnili jsme si, že bytosti duchovní hierarchie konají v souladu s idejemi a silami, které vycházejí ze Zdroje a duchovní hierarchii postupně prostupují. Když se bytosti duchovní hierarchie zaměří dovnitř do sebe, nevnímají sebe sama, ale v jejich nitru se otevře spojení s vyššími bytostmi hierarchie. Naopak když bytosti duchovní hierarchie vyvíjejí tvůrčí činnost navenek, pak v této své činnosti a v jejích výsledcích vnímají a poznávají sebe sama. Konají pod vedením toho, co nalézají v sobě, a to mj. proto, aby tím sebe sama rozpoznaly. Jedno i druhé se odehrává v různých formách podle toho, o jaké bytosti se jedná. My lidé to máme jinak. Když se zaměříme do svého nitra, vnímáme sebe, a nikoliv ideje a síly, které by nás vedly. Když zaměříme pozornost na své okolí, zpravidla si aspoň do určité míry přestaneme sebe sama uvědomovat. Ale ani ve svém okolí nenalezneme ideje ani síly, které by vedly naše konání. Tento rozdíl člověka od bytostí duchovní hierarchie je zvláštní. Vždyť jak víme, my lidé jsme se přece postupně vyvinuli tvůrčím úsilím právě bytostí duchovní hierarchie na Starém Saturnu, na Starém Slunci, na Starém Měsíci a nyní na Zemi. Bylo by tedy alespoň na první pohled logické, aby naše existence byla založena na témže principu. Jenže skutečnost je jiná – my lidé „fungujeme“ do značné míry opačně než naši tvůrci, tj. jinak než bytosti duchovní hierarchie. Můžeme si položit oprávněnou otázku, PROČ to tak je a JAK k tomu došlo.

Odpověď na první část otázky – tedy PROČ – už známe. Přece základním smyslem vzniku a existence člověka, říká se i „Božím záměrem“, je vyvinout se v novou bytost, jež myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Prvním předpokladem svobodné vůle člověka je, aby nás nikdo pomyslně nevodil za ručičku. Proto jsme my lidé uspořádáni tak, jak jsme si právě připomenuli – je nám tím dána svoboda, svobodná vůle. Ta by ale nedávala smysl, kdyby existovala jen sama o sobě. Abychom svou svobodnou vůli mohli uplatnit a naučili se ji správně využívat, potřebujeme žít v prostředí, které dává na výběr z více možností. Jen takovéto prostředí poskytuje možnost uplatnit svobodnou vůli a naučit se ji zodpovědně a uvědoměle využívat. Neboli – naučit se správně rozhodovat mezi více možnostmi a podle toho konat.

Kdyby lidstvo bylo vystaveno pouze vlivu bytostí duchovní hierarchie, ze které jsme vzešli, měli bychom „na výběr“ pouze jedinou možnost. A sice tu, která je dána idejemi a silami, které v sobě nesou bytosti duchovní hierarchie a v souladu s nimiž konají. To by neodpovídalo záměru lidského vývoje. Jenže – duchovní bytosti se podobně jako děti ve školní třídě vyvíjejí různým tempem – některé jsou napřed, většina je průměrných, některé se opožďují. A právě některé z opožděných bytostí se v průběhu vývoje, který předcházel Sluneční soustavě, odloučily od duchovní hierarchie a získaly tím na duchovní hierarchii určitou nezávislost – dalo by se říci samostatnost. Bývají proto souhrnně označovány jako samostatné bytosti, zatímco bytosti duchovní hierarchie bývají souhrnně označovány i jako souznějící bytosti.

Když začala vznikat Sluneční soustava, ve které teď žijeme, začala část samostatných bytostí využívat svou samostatnost způsobem, který je do určité míry namířen proti idejím a silám, které jsou reprezentovány působením bytostí duchovní hierarchie. Samostatné bytosti, které takto ve Sluneční soustavě působí proti idejím a silám, jež vycházejí z duchovní hierarchie, proto nazýváme odpůrčí bytosti.

Přídavné jméno „odpůrčí“ může v souvislostmi s duchovními bytostmi působit zvláštně. V následujících kapitolách si proto zevrubně vysvětlíme, jak a proč odpůrčí bytosti vznikly, a proč jsou přirozenou součástí nehmotného prostředí, které nás obklopuje. Zatím si zopakujme, co jsme naznačili v tématu o sférách existence – že zde na světě, v prostředí, ve kterém žijeme, jsme díky odpůrčím bytostem vystaveni působení tří dominantních skupin sil a idejí. Jsou to:

Síly a ideje, které vycházejí ze Zdroje a proudí duchovní hierarchií
Dvoje další síly a ideje, jejichž nositeli jsou dvě hlavní skupiny odpůrčích bytostí

Následující kapitoly se pokouší odpovědět na otázku, JAK toto vše vzniklo, a doplňují toto úvodní seznámení o další detaily.

Dávné impulsy samostatnosti

Video a zvuk

Dávné impulsy samostatnosti – stáhnout mp3

V této části se prozkoumáme vývoj, který předcházel Sluneční soustavě, z perspektivy událostí, jež vedly ke vzniku odpůrčích bytostí.

Připomeňme si, že základním smyslem vzniku a existence člověka neboli „Božím záměrem“ je vyvinout se v novou bytost, jež myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Připomeňme si i to, že aby tak výjimečná bytost jako je člověk mohla vzniknout, bylo třeba dlouhého vývoje. Vývoj člověka se nyní odehrává ve Sluneční soustavě zde na Zemi, ale probíhal již dlouho před vznikem dnešní Sluneční soustavy – a to ve třech předcházejících vývojových fázích, které se nazývají Velká Manvantara, mezi kterými jsou období vývojového klidu, která nazýváme Velká Pralaya. Velké Manvantary můžeme považovat za inkarnace našeho kosmického systému, Velké Pralaye za přestávky mezi těmito inkarnacemi. Předcházející inkarnace našeho kosmického systému, ve kterých tento vývoj probíhal, nazýváme Starý Saturn, Staré Slunce a Starý Měsíc. Jako čtvrtá následuje naše Sluneční soustava. Vývoj probíhal společným úsilím bytostí duchovní hierarchie, přičemž v každém z těchto kosmických systémů sehrály určitou hlavní roli ty bytosti duchovní hierarchie, které právě vývojově postoupily ze třetí na druhou úroveň hierarchie. V následujícím obrázku jsou vyznačeny červeně (zkratka „VDB“ označuje „vysoké duchovní bytosti“):

Na Starém Saturnu sehráli hlavní roli Trůnové neboli vysoké duchovní bytosti vůle. Trůnové vytvořili mocný impuls vůle, kterým uvedl do pohybu celý vývoj a dal Starému Saturnu charakter tepelného kosmického útvaru. Ten zaujímal přibližně prostor, který svou dráhou vymezuje dnešní planeta Saturn. Z nejnižšího článku Trůnů vznikl na Starém Saturnu základ nehmotného fyzického těla člověka, který byl rovněž tepelného charakteru.

To, že byl impulsem vůle Trůnů uveden do pohybu vývoj, znamenalo obrovskou změnu pro bytosti duchovní hierarchie, a ne všechny se jí dokázaly dostatečně přizpůsobit. Projevilo se to například u nejbližších vyšších bytostí Cherubů, z nichž část zaujala k novému vývoji jakoby „rezervovaný postoj“ i přesto, že se jednalo o souznějící bytosti. Tím došlo na vysokém stupni duchovní hierarchie ke vzniku možnosti určitého nesouznění a k možnosti opožďovat se ve vývoji. Mělo to dalekosáhlé dopady…

Po určité době se Starý Saturn rozplynul zpět do duchovní podoby a nastala vývojová přestávka, tedy první Velká Pralaya.

Na Starém Slunci byli vůdčími bytostmi Panovníci neboli vysoké duchovní bytosti moudrosti. V součinnosti s dalšími bytostmi hierarchie Panovníci na Starém Slunci obnovili základ nehmotného fyzického těla a následně obětovali svůj nejnižší článek, jehož proměnou vznikl základ éterického těla člověka. Staré Slunce postupně nabylo plynný charakter a začalo vydávat světlo. Útvar Starého Slunce zaujímal přibližně prostor, který svou dráhou vymezuje dnešní planeta Jupiter.

Možnost nesouznění vedla na Starém Slunci k určitému rozvrstvení. Cherubové, kteří nový vývoj přijali, měli tendenci držet se blíže k tomuto útvaru. Naopak ti Cherubové, jejichž postoj vůči novému vývoji byl „rezervovaný“, se na Starém Slunci drželi spíše dál na vnější straně. Takto vzniklé rozvrstvení, které by se dalo charakterizovat jako „uvnitř versus vně“, působilo na ostatní nižší bytosti. Sehrálo mj. rozhodující roli v případě vysokých duchovních bytostí změny a pohybu, tedy Sil, jak si hned ukážeme.

Po určité době se Staré Slunce rozplynulo zpět do duchovní podoby a nastala druhá vývojová přestávka tedy druhá Velká Pralaya.

Na Starém Měsíci sehrály hlavní roli Síly neboli vysoké duchovní bytosti změny a pohybu. Jenže – vlivem předchozího působení, kterému byly vystaveny na Starém Slunci, se tyto bytosti na počátku vzniku Starého Měsíce rozdělily do dvou skupin. To vneslo do vývoje nový impuls, který lze z vnějšího pohledu považovat za určitou „rebelii“ části vysokých duchovních bytostí změny a pohybu vůči idejím a silám, vycházejícím ze Zdroje. Tato událost bývá proto také označována jako hádka v Nebi. Jeden z následků této události je viditelný ještě i v dnešní Sluneční soustavě – hmotným projevem je pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem … hovoříme o tom v pojednání o vysokých duchovních bytostech změny a pohybu.

Z pohledu „Božího záměru“ se můžeme domnívat, že tato „rebelie“ měla nastat – proto ji píšeme v uvozovkách. Její původní příčinu je totiž třeba hledat v „rezervovaném postoji“ části Cherubů na samém počátku vývoje na Starém Saturnu. Avšak bylo by zvláštní, kdyby tak vysoké souznějící bytosti jako Cherubové, tedy duchovní bytosti harmonie, zaujaly „rezervovaný postoj“ k vývoji z vlastní libovůle. Naopak je pravděpodobné, že Cherubové jednali na základě idejí a sil Zdroje, a část vysokých duchovních bytostí změny a pohybu byla prostřednictvím Cherubů do své „rebelie“ doslova „odvelena“.

Ty Síly neboli vysoké duchovní bytosti změny a pohybu, které zůstaly v rámci duchovní hierarchie, a tedy zůstaly propojené s idejemi a silami Zdroje, budeme dále nazývat souznějící. V součinnosti s dalšími bytostmi hierarchie souznějící Síly obnovily základ nehmotného fyzického těla a základ éterického těla a následně obětovaly svůj nejnižší článek, jehož proměnou vznikl základ astrálního těla člověka.

Skupinu Sil neboli vysokých duchovních bytostí změny a pohybu, která nebyla v souladu se silami a idejemi Zdroje, budeme dále nazývat samostatné. V podstatě lze říci, že v samostatných bytostech změny a pohybu se probudila síla, kterou bychom mohli nazvat vlastní vůle. „Hádku v Nebi“ a s ní spojený vznik samostatných duchovních bytostí změny a pohybu lze pokládat za prapůvod toho, co dnes nazýváme DOBRO a ZLO. Působení těchto samostatných bytostí vedlo na Starém Měsíci k rozdělení i dalších, nižších bytostí, do dvou skupin.

Samostatné duchovní bytosti změny a pohybu totiž stáhly na svou stranu část nižších bytostí, než byly ony samy, které se opožďovaly ve vývoji. Jednalo se o část bytostí, které dnes označujeme jako Andělé, Archandělé, Archové a Mocnosti. Tyto bytosti byly na Starém Měsíci o jeden stupeň vývoje níže než dnes. Například tehdejší Andělé byli na přibližné (byť těžko srovnatelné) úrovni jako dnešní člověk – obdrželi a vyvíjeli svůj čtvrtý článek, tedy andělské Já. Podobně tehdejší Archandělé byli na přibližné úrovni dnešních Andělů, tehdejší Archové byli na přibližné úrovni dnešních Archandělů a tehdejší Mocnosti byly na přibližné úrovni dnešních Archů. Samostatné duchovní bytosti změny a pohybu předaly těmto z těchto bytostí, které se opožďovaly ve vývoji, část svých sil, vymezených vůči silám Zdroje. Jinými slovy samostatné duchovní bytosti změny a pohybu jakoby „naočkovaly“ nižším opožďujícím se bytostem schopnost vlastní vůle, nezávislé na silách a idejích Zdroje, s tím spojenou tendenci se vymezovat vůči silám bytostí duchovní hierarchie.

S tehdejšími Anděly navíc zůstaly samostatné duchovní bytosti změny a pohybu, tj. Síly, do jisté míry propojeny – Andělé totiž získali od Sil na Starém Měsíci své Já podobně, jako na Starém Měsíci předchůdce člověka získal základ astrálního těla. Naopak na vysoké duchovní bytosti tvaru, tj. na Mocnosti, mělo působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu už jen malý vliv – ale mělo. Pro tyto čtvery bytosti se můžeme setkat s označením samostatné bytosti úrovně Andělů, samostatné bytosti úrovně Archandělů, samostatné bytosti úrovně Archů a samostatné bytosti úrovně Mocností.

Ve výsledku tohoto působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu vznikly tedy na Starém Měsíci dvě skupiny duchovních bytostí – souznějící a samostatné. V těchto skupinách byly zastoupeny bytosti různých stupňů vývoje. V rámci každé z těchto skupin byla mezi bytostmi určitá sympatie, kterou se tyto bytosti přitahovaly. Mezi oběma skupinami vládla určitá antipatie, kterou se obě skupiny odpuzovaly. Vlivem toho se původně jednolitý útvar Starého Měsíce začal postupně protahovat a tím přibližně uprostřed zužovat. Nakonec se úplně „zaštípnul“ a Starý Měsíc se tím rozdělil na dva útvary – žhavé řidší jádro, obývané souznějícími bytostmi, a chladnější hustší satelit, obývaný samostatnými bytostmi. Satelit dosáhnul přibližně kapalné hustoty a obíhal kolem jádra po dráze přibližně o velikosti té, kterou má dnešní planeta Mars. Aktivita obou skupin bytostí začala opět postupně ustávat a obě tělesa se opět spojila v jeden útvar.

Vývoj dozrál do stavu, aby se mohla začít vyvíjet Sluneční soustava, v ní Země a se Zemí člověk. V pomyslných startovních blocích stály připraveny:

Souznějící bytosti duchovní hierarchie – některé vyvinuté napřed, většina průměrných, některé opožděné
Samostatné bytosti úrovně Andělů, Archandělů a Archů – v budoucí Sluneční soustavě se stanou odpůrčími bytostmi
Samostatné bytosti úrovně Mocností – v budoucí Sluneční soustavě se budou podílet např. na vzniku planet
Předchůdce člověka, který měl tři články – nehmotné fyzické tělo, éterické tělo a astrální tělo

Nejdříve se ale Starý Měsíc rozplynul zpět do duchovní podoby a nastala třetí vývojová přestávka neboli třetí Velká Pralaya…

Vznik odpůrčích bytostí

Video a zvuk

Vznik odpůrčích bytostí – stáhnout mp3

Tato část se zabývá vývojem ve Sluneční soustavě z perspektivy počátků vlivu odpůrčích bytostí na vyvíjejícího se člověka.

O vzniku Sluneční soustavy víme, že přitom sehrály rozhodující roli Mocnosti neboli vysoké duchovní bytosti tvaru. Hlavní podíl na vzniku Země a člověka měla skupina sedmi vysokých duchovních bytostí tvaru, které jsou v Bibli nazývány Elohim. V součinnosti s dalšími bytostmi hierarchie Elohim obnovili nehmotné fyzické tělo, éterické tělo a astrální tělo vznikajícího člověka, které již byly vyvinuty v předchozích třech inkarnacích našeho kosmického systému. Následně Elohim obětovali nejnižší článek své vlastní bytosti a vytvořili z něj základ našeho čtvrtého článku – JÁ. Na vytvoření základu lidského JÁ spolupůsobila skrze Elohim i jedna ze sil Zdroje – a to síla druhého Logos, tj. Božího Syna. O vzniku a vývoji člověka podrobně hovoříme v samostatném pojednání.

Celkově na vývoj ve Sluneční soustavě působily (a dodnes působí) bytosti, se kterými jsme se seznámili na předchozím Starém Měsíci – zopakujme si je:

Souznějící bytosti duchovní hierarchie
Samostatné bytosti úrovně Andělů, Archandělů, Archů a Mocností

Souznějící bytosti duchovní hierarchie jsou ty duchovní bytosti, které tvoří duchovní hierarchii – tedy Andělé, Archandělé, Archové, Mocnosti, Síly, Panovníci, Trůnové, Cherubové a Serafové. Přídavné jméno „souznějící“ v jejich názvu zpravidla nepoužíváme – resp. používáme je pouze tehdy, když se potřebujeme vymezit vůči samostatným bytostem. O těchto bytostech duchovní hierarchie víme, že některé mohou být ve vývoji napřed, většina je průměrných (někdy je nazýváme „pravidelné“), některé se mohou opožďovat.

Samostatné bytosti přibližné úrovně Andělů jsou takové bytosti, které se na Starém Měsíci vývojově opozdily oproti Andělům, a rovněž na Starém Měsíci získaly od samostatných duchovních bytostí změny a pohybu impuls vlastní vůle a tendenci vymezovat se vůči duchovní hierarchii (o tomto působení jsme pojednali v předchozí kapitole). Díky tomu tyto bytosti vyvinuly zčásti jiné schopnosti a síly, než mají Andělé. I tak jsou v podstatě o jeden stupeň vývojově starší než člověk. Navíc tyto bytosti mají určité přirozené vzájemné propojení se samostatnými bytostmi změny a pohybu, neboť Andělé získali na Starém Měsíci od vysokých duchovních bytostí změny a pohybu svůj čtvrtý článek Já.

Samostatné bytosti přibližné úrovně Archandělů jsou takové bytosti, které získaly svůj čtvrtý článek Já na Starém Slunci a tam se také začaly vývojově opožďovat oproti Archandělům. Na Starém Měsíci pak získaly od samostatných duchovních bytostí změny a pohybu impuls vlastní vůle a tendenci vymezovat se vůči duchovní hierarchii. Díky tomu tyto bytosti vyvinuly zčásti jiné schopnosti a síly, než mají Archandělé. I tak jsou v podstatě o dva stupně vývojově starší než člověk.

Samostatné bytosti přibližné úrovně Archů jsou takové bytosti, které získaly svůj čtvrtý článek Já na Starém Saturnu a tam se také začaly vývojově opožďovat oproti Archům. Na Starém Měsíci pak získaly od samostatných duchovních bytostí změny a pohybu impuls vlastní vůle a tendenci vymezovat se vůči duchovní hierarchii. Díky tomu tyto bytosti vyvinuly zčásti jiné schopnosti a síly, než mají Archové. I tak jsou v podstatě o tři stupně vývojově starší než člověk.

Mezi těmito třemi základními skupinami samostatných bytostí existují ještě další, „mezilehlé“, které jsou dány jejich různými kombinacemi. Dále se budeme zabývat pouze těmito třemi základními skupinami samostatných bytostí.

Vysoké duchovní bytosti tvaru, tj. Mocnosti, získaly svůj čtvrtý článek Já v rámci jiného vývojového cyklu, když ještě neexistoval ani Starý Saturn. Jsou proto do určité míry výjimečné oproti třem předchozím. Působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu na Starém Měsíci na ně proto mělo nejmenší vliv – ale mělo. Samostatné bytosti přibližné úrovně Mocností jsou takové bytosti, které na Starém Měsíci získaly od samostatných duchovních bytostí změny a pohybu určitý impuls vlastní vůle a určitou tendenci vymezovat se vůči duchovní hierarchii. Samostatné Mocnosti tím získaly síly, které ve Sluneční soustavě napomohly souznějícím Mocnostem například při vytváření planet Sluneční soustavy – hovoří o tom podrobně samostatné pojednání na téma vzniku planet, Země a člověka.

Naopak samostatné bytosti přibližné úrovně Andělů, Archandělů a Archů byly předchozím působením samostatných duchovních bytostí změny a pohybu na Starém Měsíci ovlivněny velmi výrazně. Následkem toho začaly tyto bytosti na počátku vývoje Sluneční soustavy uplatňovat svou vůli, nezávislou na silách a idejích Zdroje, s cílem vymezit se svým způsobem mimo duchovní hierarchii. Jejich působení tím začalo být v opozici vůči silám a idejím Zdroje. Staly se z nich odpůrčí bytosti. Dále proto hovoříme o odpůrčích bytostech přibližné úrovně Andělů, Archandělů a Archů. Tyto bytosti též bývají nazývány padlí andělé. Toto dění ilustruje následující obrázek:

Nejvýznamnější vliv mělo působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu na Starém Měsíci na odpůrčí bytosti přibližné úrovně Andělů. Navíc, jak víme, mají obojí tyto bytosti určité přirozené vzájemné propojení. V důsledku jednoho i druhého jsou odpůrčí bytosti úrovně Andělů nositeli značného vědění a kosmické moudrosti. V průběhu dalšího vývoje tyto bytosti předaly mnoho ze svého vědění a moudrosti člověku. Tyto bytosti nám tedy přinesly světlo vědění, neboť vědění je světlem, které prozařuje pomyslnou tmu nevědění. A protože světlo přináší „Světlonoš“ neboli „Lucifer“, označujeme odpůrčí bytosti úrovně Andělů jako luciferské bytosti. Samostatné duchovní bytosti změny a pohybu, se kterými mají luciferské bytosti přirozené propojení, označujeme souhrnným názvem Lucifer. Často, byť poněkud nepřesně, označujeme názvem Lucifer i luciferské bytosti. Názvem luciferské bytosti a mnohdy i krátce Lucifer tedy označujeme ty odpůrčí bytosti, které jsou vývojově srovnatelné s Anděly.

Právě luciferské bytosti začaly v duchovní sféře na počátku vývoje Sluneční soustavy nejvíce uplatňovat svou vůli a snahu vymezit se – v podstatě chtěly získat určitou nezávislost. To ovšem není slučitelné s principem duchovní hierarchie, a nebylo to v souladu s cílem, vyvinout člověka jako svobodnou bytost. Luciferské bytosti proto musely být z duchovní sféry vykázány. K tomu také došlo. Jak – to si ukážeme v následující kapitole.

Pro nás je teď důležitý výsledek – totiž že po vykázání z duchovní sféry luciferské bytosti zakotvily v astrální sféře, a to především v její části, kterou nazýváme nižší astrální sféra. Svou tendencí vymezovat se zde posílily do sebe uzavírající princip antipatie, což se mj. stalo základem pro následný vznik egoismu. Bylo to zhruba v době, kdy Elohim v součinnosti s dalšími bytostmi hierarchie obnovili nehmotné fyzické tělo, éterické tělo a astrální tělo vznikajícího člověka (víme, že tyto tři články již byly vyvinuty v předchozích třech inkarnacích našeho kosmického systému), a následně Elohim v součinnosti se silou druhého Logos Zdroje – Božího Syna, obětovali nejnižší článek své vlastní bytosti a vytvořili z něj základ našeho čtvrtého článku – JÁ.

Vznikající Země v té době dosahovala přibližně hustoty velice řídkého plynu a zaujímala prostor zhruba vymezený dnešní dráhou Měsíce. Měsíc však ještě nebyl od Země oddělen. Člověk se tehdy z perspektivy sfér existence a kosmického tvoření nacházel na úrovni vyšší astrální sféry. Další logický krok vývoje člověka v souladu s principem kosmického tvoření byl postup, resp. sestup, na úroveň nižší astrální sféry. Zde jsme ale narazili na luciferské bytosti… Tím nastal významný zlom ve vývoji člověka, který je v Bibli nazýván vyhnání z Ráje nebo také pád do hříchu. O tomto dění a o jeho dopadech na vývoj člověka a Země hovoří podrobně následující kapitoly.

Následkem působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu, které se odehrálo na Starém Měsíci, rozvinuly odpůrčí bytosti přibližné úrovně Archandělů na vznikající Zemi protikladné síly vůči těm, které vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií. Tento protiklad má za následek, že působení sil odpůrčích bytostí úrovně Archandělů má tendenci zastírat a popírat duchovní svět. Děje se to tak, že tyto síly vytvářejí iluzi (dalo by se říci lež) o tom, že hmotný svět je jediný reálný a že nehmotný svět neexistuje.

Duchovní síly Zdroje, které prostupují duchovní hierarchií, jsou odnepaměti pokládány za duchovní světlo. Vytvářením iluze jediného hmotného světa odpůrčí bytosti úrovně Archandělů toto duchovní světlo zastírají. Místo duchovního světla tak samostatné bytosti úrovně Archandělů vytvářejí – duchovní tmu. Ve staré Persii souhrnně označovali bytosti, přinášející duchovní světlo, názvem Ahura Mazdao – znamená to něco jako „Sluneční aura“. Protikladné bytosti, zastírající toto světlo duchovní tmou, nazývali Angra Manyu. Toto označení v průběhu věků vyvinulo v název Ahriman. Samostatné bytosti úrovně Archandělů proto nazýváme ahrimanské bytosti nebo zkráceně Ahriman. Názvem ahrimanské bytosti nebo krátce Ahriman tedy označujeme ty odpůrčí bytosti, které jsou vývojově srovnatelné s Archanděly.

Pro ahrimanské bytosti se můžeme se setkat i názvem Mefisto, příp. Mefistofeles (v mírně odlišném významu používá J. W. Goethe jméno Mefistofela ve svém dramatu Faust). Tento druhý název má původ v hebrejštině a vniknul složením slov „mephiz“ („ničitel“) a „tophel“ („lhář“).

„Tophel“ míří především na lež, kterou ahrimanské bytosti vytvářejí působením svých sil – totiž na již zmíněnou iluzi, že hmotný svět je jediný reálný a že nehmotný svět neexistuje. Pravděpodobně se ale nejedná o jediný význam, neboť v Bibli je Ahriman označován jako „otec lži“:

Když mluví lež, mluví, jak je mu vlastní, neboť je lhář a otec lži. (Jan 8, 44)

„Mephiz“ napovídá, že síly ahrimanských bytostí dokážou být i destruktivní. Ukazuje nám to například biblický příběh o Jóbovi, kterého začaly pronásledovat rány osudu:

„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“ A s tím satan od Hospodina odešel. (Jób, 1, 12)

Příběh pokračuje výčtem Jóbových neštěstí – dodnes proto používáme slovní obrat „jóbova zvěst“, případně „jobovka“:

„… Vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem … Blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli … Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem … Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil… Tvé děti jsou mrtvé …“ (Jób, 1, 15-19, zkráceno)

Předchozí text, stejně jako následující úryvek napovídají, že v Bibli je Ahriman označován také jako „satan“:

Byl na poušti čtyřicet dní a pokoušel ho satan. (Marek, 1, 13)

Při vývoji Země a člověka ahrimanské bytosti navázaly na předchozí vypuzení luciferských bytostí do astrální sféry. V důsledku toho totiž mj. došlo ke zhuštění hmotného fyzického těla člověka z dosud řídkého plynného skupenství na kapalné skupenství. Ahrimanské bytosti pak mj. napomohly zhuštění hmotného fyzického těla člověka až na pevné skupenství. O tomto dění a o jeho dopadech na vývoj člověka a Země hovoří podrobně následující kapitola.

Následkem předchozího působení samostatných duchovních bytostí změny a pohybu na Starém Měsíci rozvinuly rovněž odpůrčí bytosti přibližné úrovně Archů na vznikající Zemi síly, které jsou v protikladu k silám, jež vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií. Ve srovnání se silami ahrimanských bytostí jsou síly odpůrčích bytostí úrovně Archů ještě jakoby umocněny. Je to dáno tím, že odpůrčí bytosti úrovně Archů jsou ještě o jeden vývojový stupeň starší. Odpůrčí bytosti úrovně Archů nazýváme asurské bytosti, případně Asuras, v jednotném čísle Asura. Charakter působení asurských bytostí, byť je mocnější, je přibližně srovnatelný s působením ahrimanských bytostí – je taktéž v protikladu vůči silám, které vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií.

V případě Archů jsme se již konkrétně setkali s jejich třemi druhy: Normálně vyvinutí Archové – Jóm, opožďující se Archové – Lailá, odpůrčí Archové – Asuras.

Existují ještě další odpůrčí bytosti, nicméně zatím se jimi nepotřebujeme zabývat, protože síly a působení luciferských, ahrimanských a asurských bytostí jsou dostatečně charakteristické. V kombinaci se silami bytostí duchovní hierarchie a se silami Zdroje postačují k tomu, abychom dokázali lépe poznat a pochopit člověka, život i svět.

Adam a Eva v Ráji

Video a zvuk

Adam a Eva v Ráji – stáhnout mp3

Dosud jsme došli k poznání, že v počátcích vzniku Sluneční soustavy, Země a člověka zakotvily v nižší astrální sféře luciferské bytosti. Člověk se s těmito bytostmi v průběhu svého vzniku a vývoje setkal, a to významně ovlivnilo náš další vývoj. Nyní toto dění podrobněji prozkoumáme a podíváme se, jaké mělo dopady na vývoj člověka. Abychom mohli správně pochopit, co a jak se stalo, shrneme si nejdříve v bodech vývoj, kterým člověk prošel od prvního impulsu vysokých duchovních bytostí vůle na Starém Saturnu:

Na Starém Saturnu vznikl z nejnižšího článku, obětovaného vysokými duchovními bytostmi vůle (tj. Trůny) základ nehmotného fyzického těla člověka; část nejbližších vyšších bytostí Cherubů ale k tomuto novému vývoji zaujala jakoby „rezervovaný postoj“
Na Starém Slunci vznikl z nejnižšího článku, obětovaného vysokými duchovními bytostmi moudrosti (tj. Panovníky) základ éterického těla člověka; následkem „rezervovaného postoje“ části Cherubů zde došlo k rozvrstvení, které by se dalo charakterizovat jako „uvnitř versus vně“, a působilo na ostatní nižší bytosti
Na počátku Starého Měsíce došlo následkem předchozího rozvrstvení na Starém Slunci k tzv. hádce v Nebi – z vnějšího pohledu šlo o „rebelii“ části vysokých duchovních bytostí změny a pohybu (tj. Sil), které se tím rozdělily na souznějící a samostatné:
- Souznějící Síly – zůstaly v rámci duchovní hierarchie, tj. v souladu s idejemi a silami Zdroje; z jejich nejnižšího článku, který na Starém Měsíci obětovaly, vznikl základ astrálního těla člověka
- Samostatné Síly –v sobě probudily vůli, které nebyla v souladu s idejemi a silami Zdroje; svým působením na Starém Měsíci jakoby „naočkovaly“ nižším opožďujícím se bytostem schopnost určité vlastní vůle, nezávislé na silách a idejích Zdroje, s tím spojenou tendenci se vymezovat vůči silám bytostí duchovní hierarchie a snažit se o určitou nezávislost
Na počátku vývoje Sluneční soustavy a v ní Země a člověka tak v pomyslných startovních blocích najdeme:
- Souznějící bytosti duchovní hierarchie
- Samostatné bytosti úrovně Andělů, Archandělů a Archů – ve Sluneční soustavě se z nich staly odpůrčí bytosti
- Samostatné bytosti úrovně Mocností – podílely se mj. na vzniku a formování planet
- Předchůdce člověka ve formě zárodků tří nehmotných článků, tj. fyzického těla, éterického těla a astrálního těla

Aby mohl vývoj člověka ve vznikající Sluneční soustavě pokračovat, musely být zárodky nehmotného fyzického, éterického a astrálního těla na počátku Sluneční soustavy obnoveny přibližně do již dříve dosažené podoby. Dosti rychle se proto zopakoval vývoj Starého Saturnu, Starého Slunce a Starého Měsíce. Tuto přípravu ilustruje následující obrázek s tím, že na něm ještě není jasné, jak konkrétně vznikne člověk:

Zhruba v této době začaly luciferské bytosti, zatím v duchovní sféře, uplatňovat svou vůli a snahu vymezit se a získat tak určitou nezávislost na duchovní hierarchii. Jak víme, to není slučitelné s principem duchovní hierarchie. Luciferské bytosti proto musely být z duchovní sféry vykázány. Tohoto úkolu se zhostil Archanděl Michael, když se během formování zatím nehmotné Sluneční soustavy ze Slunce vydělila Země. Michael vypudil luciferské bytosti z působiště duchovní hierarchie, kterým bylo Slunce, do nižší astrální sféry vznikající Země. Bible o tomto dění píše:

V nebi nastal boj: Michael a jeho andělé bojovali s drakem. A drak bojoval, i jeho andělé, ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo a ten veliký drak – ten dávný had, …, který svádí celý svět – byl svržen.
(Zjevení 12, 7-8)

Vypuzené luciferské bytosti si v astrální sféře nemohly ponechat svou původní nehmotnou formu andělů, a nemohly získat ani formu ničeho pozemského, neboť tehdy ještě nic takového neexistovalo. Archanděl Michael jim proto dal formu prohnaného astrálního tvora s protaženým tělem podobným tělu hada. My lidé jsme tomuto tvorovi později začali říkat drak, ale bývá označován i jako had. To, že luciferské bytosti zakotvily v nižší astrální sféře ve formě astrálního draka, mělo a má dopad na charakter těchto bytostí. Nejsou to ani úplně duchovní bytosti ani úplně pozemské. Nejsou to lidé ani andělé. Jejich vnější forma připomíná zvíře, ale není to zvíře, které by skutečně existovalo na Zemi ve fyzické sféře. Luciferské bytosti jsou ve vícero ohledech „něco mezi“. Díky tomu má jejich působení zvláštní dvojaký charakter, který je minimálně na první pohled vnitřně protikladný. Dále si to ukážeme.

Toto dění se odehrávalo přibližně paralelně s vývojem dnešního člověka, zatím ještě na nehmotné úrovni. Pokusíme se je v hlavních bodech a co nejstručněji shrnout do té míry, abychom pochopili potřebné souvislosti toho, co se událo. Přesto nebo právě proto může příběh vývoje člověka (zatím) znít jako pohádka – k tomuto tématu se proto vrátíme v potřebné míře detailu v samostatném pojednání.

Hlavními aktéry vývoje člověka byla skupina sedmi vysokých duchovních bytostí tvaru neboli Elohim. Okamžikem, kdy se ze Slunce vyčlenila Země, začíná starozákonní příběh o stvoření Genesis. O vzniku Země a o jejích hlavních tvůrcích se v Genesis praví:

„Bereshit bara Elohim et hashamayim ve’et ha’arets“
neboli
„Na počátku stvořili Elohim nebe a zemi“.
(Genesis 1, 1)

Vzniklo Nebe (tj. Slunce) a vznikla Země – obojí zatím nehmotné. Pod pomyslnou taktovkou Elohim začaly souznějící bytosti třetí úrovně hierarchie, především Archové, ale i Archandělé a Andělé, konat v souladu s obrazem člověka, který k nim proudil duchovní hierarchií. Připomeňme si, že hebrejské učení Kabala dalo této kosmické předloze člověka dodnes používaný název Adam Kadmon. Má se za to, že tato kosmická předloha člověka vyplňovala zhruba prostor o velikosti, kterou vymezuje dráha dnešního Měsíce. Proces tvoření člověka probíhal postupně od nejjemnějšího k hrubšímu (vše ostatní, co též vznikalo kromě člověka, nyní necháme stranou). Bible o tom říká:

„Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby!“ (Genesis 1, 26)

Elohim a s nimi Archové, Archandělé a Andělé:

Nejdříve natřikrát vytvářejí zárodek budoucí lidské duše (proč natřikrát si vysvětlíme při jiné příležitosti),
následně vytvářejí astrální tělo vznikajícího člověka,
pokračují vytvořením éterického těla vznikajícího člověka
a poté vytvářejí nehmotné fyzické tělo člověka, které mělo tepelný charakter.

Nehmotné fyzické tělo dalo vznikajícímu člověku zatím nehmotnou fyzickou formu podle kosmické předlohy člověka, tedy Adama Kadmona.

Tímto společným úsilím se vzájemně propojila vědomí všech sedmi Elohim a nadto se propojila se silou druhého Logos Zdroje – Božího Syna. Elohim ze sebe oddělili svůj nejnižší článek, který měl charakter „JÁ“. Takto obětovaný nejnižší článek Elohim, prostoupený silou druhého Logos, se zčásti propojil se vznikajícím člověkem jako jeho JÁ. Vznikající člověk tak získal JÁ, které nad rámec toho, co mohli poskytnout Elohim, v sobě nese „Boží jiskru“, pomyslně zasetou silou druhého Logos Zdroje – Božího Syna. První a zatím jediný nehmotný člověk v této fázi vývoje, který takto vzniknul v souladu se svou kosmickou předlohou, je v Bibli nazýván ADAM. Nehmotný Adam ještě nebyl spojen se vznikající Zemí (tam mezitím probíhal jiný vývoj, který teď pomíjíme), a zaujímal ještě stále prostor, zhruba vymezený dráhou dnešního Měsíce.

Obětovaný nejnižší článek Elohim, prostoupený silou druhého Logos, se zčásti zhustil z dosud tepelného charakteru do velice řídkého plynného skupenství. Vzniknul tak velmi řídký element Vzduchu, navíc prostoupený silou druhého Logos. Tento velmi řídký element Vzduchu se následně stane základem hmotného fyzického těla člověka.

Tento postupný vznik člověka ilustruje následující obrázek:

Z perspektivy sfér existence Adam zatím dosahoval nejníže do vyšší astrální sféry. Kdybychom si chtěli udělat prostorovou představu, která je nám bližší, mohli bychom si Adama představit, jako by se nacházel ve vnějším okruhu vznikající Země, zhruba někde za úrovní dráhy dnešního Měsíce. V této představě by se mělo jednat o místo, které Bible nazývá Eden nebo též Ráj nebo též Rajská zahrada. Nehmotný Adam tedy obrazně pobýval v nehmotném Ráji.

Nehmotný Adam, který zatím nebyl spojen se vznikající Zemí, se rozdělil na dvě části. Jedna Adamova část, nazvěme ji „Adamova sesterská bytost“, si zachovala určitý odstup od nově vzniklého elementu Vzduchu a tím se v rámci sfér existence dostala o něco výše – do přibližné podoby bytostí třetí úrovně duchovní hierarchie (byť mezi ně nepatřila). Adamova sesterská bytost v této podobě prozatím zůstala v nehmotném světě a do dalšího lidského vývoje vstoupila až o mnoho později. Nyní se jí nepotřebujeme zabývat. Pro náš účel je nyní důležitá druhá část Adamovy bytosti – budeme ji i nadále nazývat „vznikající člověk Adam“ nebo i Adam – obojí s vědomím, že se již nejedná o celého původního Adama:

Tento vznikající člověk Adam pokračoval v lidském vývoji, nyní již pod převažujícím vlivem Archů. Začal se dělit (dnes bychom řekli množit), avšak tyto další vznikající lidské bytosti se po čase musely kvůli příliš hrubnoucí Zemi dočasně vzdálit k jiným tělesům Sluneční soustavy. Zůstala zde opět pouze druhá část Adamovy bytosti – tedy jenom vznikající člověk Adam.

Na rozdíl od „Adamovy sesterské bytosti“, která si zachovala odstup od elementu Vzduchu, se vznikající člověk Adam novému elementu Vzduchu nebránil. Naopak – element Vzduchu jej prostupoval a jeho tepelné fyzické tělo se dostalo s tímto velice řídkým elementem Vzduchu do určité interakce. Jako by tento vzduch dýchalo. Nakonec se tepelné fyzické tělo s tímto řídkým elementem Vzduchu propojilo. Adam tím získal hmotné fyzické tělo, byť zatím z velice řídkého elementu Vzduchu. Bible jej nazývá „prach Země“, neboť se již jedná o hmotnou substanci. Výše jsme si ukázali, že tento řídký element Vzduchu byl prostoupený silou druhého Logos – Božího Syna … tedy silou života. Takto vyvinutému a nyní již hmotnému vznikajícímu člověku Adamovi byl pomyslně vdechnut život…

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí. (Genesis 2, 7)

Působením Elohim a dalších vysokých bytostí byly ze vznikající Země odvedeny některé příliš hrubé síly a staly se základem pro vznik Měsíce. Na jediného vznikajícího člověka Adama tak začaly působit dvojí síly – a to síly Slunce a síly Měsíce. Původní bezpohlavní Adam se tím rozdělil na dvě bytosti rozdílného pohlaví. Na „muže“ Adama, který byl více nakloněn silám Slunce, a na „ženu“ Evu, která byla více pod vlivem sil Měsíce. Adam a Eva měli i nadále hmotné fyzické tělo o hustotě odpovídající velice řídkému elementu vzduchu, a ještě stále si je můžeme představit ve vnějším okruhu vznikající Země – tedy v „Edenu“. resp. v „Ráji“.

Vyhnání z Ráje do hmoty

Video a zvuk

Vyhnání z Ráje do hmoty – stáhnout mp3

V předchozí kapitole jsme pozorovali postupné tvoření a vývoj prvního člověka Adama. Došli jsme po okamžik, kdy se původní vznikající člověk Adam nacházel nejníže ve vyšší astrální sféře – tedy v „Edenu“ alias v „Ráji“. Oddělila se od něj tzv. „Adamova sesterská bytost“, která zatím nepokračovala v lidském vývoji. V lidském vývoji naopak pokračovala druhá část Adamovy bytosti – vznikající člověk Adam. Ten se sebe začal vydělovat další lidské bytosti, ale ty kvůli nevhodným podmínkám na Zemi za čas odešly k jiným tělesům Sluneční soustavy a zůstal pouze vznikající člověk Adam. Dostal se do kontaktu s velice řídkým elementem vzduchu, který vzniknul o něco dříve činností Elohim a byl prostoupen silou druhého Logos – Božího Syna … tedy silou života. Vznikající člověk Adam tím získal hmotné fyzické tělo, a s ním byl takto vyvinutému a nyní již hmotnému člověku byl pomyslně vdechnut život…

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí. (Genesis 2, 7)

Elohim a další bytosti ze Země odvedli některé hrubé síly, které bránily dalšímu vývoji člověka a staly se základem pro vznik Měsíce. V důsledku toho se vznikající člověk Adam rozdělil na dvě vznikající lidské bytosti rozdílného pohlaví – na „muže“ Adama a „ženu“ Evu. Adam a Eva měli i nadále hmotné fyzické tělo o hustotě odpovídající velice řídkému elementu vzduchu, a ještě stále si je můžeme představit ve vnějším okruhu vznikající Země – tedy v „Edenu“. resp. v „Ráji“.

Díky hmotnému tělu, byť zatím velice řídkému, sestoupil vznikající lidský pár níže v rámci sfér existence. Dostal se tak do kontaktu s nižší astrální sférou. Zde se setkal s luciferskými bytostmi. Jak se luciferské bytosti dostaly do nižší astrální sféry jsme si vysvětili v předchozích kapitolách. O luciferských bytostech víme, že v sobě nesou vlastní vůli, která není v souladu s idejemi a silami Zdroje. Tato vůle se především projevuje snahou o nezávislost – konkrétně antipatickými, do sebe stahujícími, zapouzdřujícími silami nižší astrální sféry, a následně i snahou z tohoto vlastního sevření uniknout, resp. „ulétnout“.

Až do setkání s luciferskými bytostmi mělo lidské astrální tělo vlastnosti srovnatelné s ostatními bytostmi duchovní hierarchie. Především šlo o vnitřní spojení s idejemi a silami, které proudí od vyšších bytostí hierarchie. Jinými slovy vznikající vědomí člověka (jehož nositelem je astrální tělo) bylo naplněno tím, co přicházelo od vyšších bytostí hierarchie, a vznikající člověk do toho nedokázal nijak zasáhnout. Pak se člověk právě popsaným postupem setkal s luciferskými bytostmi – jako by se mezi ně svým sestupem s vyšší astrální sféry potopil. Luciferské bytosti pronikly, doslova se vlily, do astrálního těla vznikajícího člověka – tedy Adama a Evy. Do astrálního těla člověka tak pronikla samostatná vůle a síly luciferských bytostí, jež se projevují právě antipatickým, do sebe stahujícím, zapouzdřujícím vlivem. Astrální tělo vznikajícího člověka se tím jako by zapouzdřilo a tím uzavřelo vůči vnějšímu okolí. Vědomí vznikajícího člověka tak získalo možnost, vytvářet a řídit si i svůj vlastní obsah, a přestalo být naplňováno pouze tím, co přicházelo od vyšších bytostí hierarchie. Vědomí vznikajícího člověka se tedy začalo osamostatňovat z dosavadní závislosti na duchovní hierarchii a jakoby se uzavírat do sebe – ilustruje to následující obrázek:

Luciferské síly tímto způsobem umožnily, aby se vznikající člověk stal pánem svého vlastního poznání. Lidské vědomí mohlo začít vyvíjet vlastní svobodnou činnost nezávisle na tom, co přicházelo od vyšších bytostí hierarchie. Vznikající člověk tak získal schopnost vlastní vůle a získal možnost ji využít. S tím spojená schopnost vlastního poznání dala člověku možnost se mýlit a možnost konat nejen dobro, ale i zlo. Člověk pomyslně utrhnul jablko ze Stromu poznání. Bible o tom píše:

Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ „Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“
Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“ Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl… (Genesis 3, 4-7)

Pro luciferské bytosti je na tomto místě Bible použit název had – už víme proč.

Jablko, utržené ze stromu poznání, se pro další vývoj člověka stalo symbolem impulsu vlastní vůle, který se do našeho astrálního těla dostal s luciferskými bytostmi. Vlastní vůle, která je nezávislá na duchovní hierarchii, ze které jsme vzešli, a která přináší schopnost vlastního poznání. Vlastní vůle, která nám přináší možnost a vlastně i nutnost se mýlit, chybovat a konat nejen dobro, ale i zlo. Můžeme říci, že proniknutím luciferských sil do vznikajícího astrálního těla člověka vzniklo v našem světě ZLO. Prapůvod zla (které ale potřebujeme ke svému vývoji!) je přitom třeba spatřovat v „hádce v Nebi“ na počátku Starého Měsíce.

Síly luciferských bytostí, obsažené v astrálním těle, a s nimi spojená vlastní vůle, měly podstatné dopady i na ostatní aspekty vyvíjejícího se člověka. V oblasti cítění jsme díky vlastní vůli začali využívat, resp. zneužívat, své živočišné pudy nad rámec přirozené potřeby. Naše vznikající myšlení získalo od luciferských bytostí první zárodek vlastní inteligence a s ním možnost poznání a vědění, které jsme díky vlastní vůli postupně začali nejen využívat, ale i zneužívat.

Působení luciferských sil mělo spolu s uzavírajícím se astrálním tělem také ten důležitý efekt, že nově vzniklé a ještě velice slabé lidské JÁ se dostalo pod vliv takto posíleného astrálního těla. JÁ se začalo nadměrně orientovat dovnitř lidské bytosti a vymezovat se vůči okolí – stalo se egoistickým, resp. sobeckým. Neboli ve vznikajícím člověku vzniklo EGO, tj. vnitřní puzení upřednostňovat sebe a své zájmy zájmy – mnohdy nadměrně. To v člověku posílilo ty vlastnosti astrálního těla, které vycházejí z antipatických sil nižší astrální sféry a souvisí do značné míry se smyslovými vjemy – žhnoucí chtivost, touhu po dráždivých prožitcích, nenasytná přání, …

K tomu hned doplňme, že ego bývá často vnímáno negativně. To je ale jednostranný pohled. Ego v přiměřené míře potřebujeme, abychom mohli žít a prosadit se zde na hmotné Zemi ve hmotném těle. Zatímco JÁ nám dává schopnost rozpoznat svou duchovní identitu (kromě dalších důležitých úkolů JÁ, ke kterým se postupně propracujeme), ego je jakýmsi odrazem JÁ v našich nižších článcích. Když jsme inkarnováni v hmotném těle, je ego výrazem naší identity v materiálním hmotném světě – proto je potřebujeme. Ego začne být škodlivé a negativní tehdy, když mu propadneme a necháme se jím ovládat.

Síly luciferských bytostí podpořené puzením ega stáhly do sebe a tím do určité míry zdeformovaly původní astrální obraz Adama Kadmona a tím i nehmotné fyzické tělo vznikajícího člověka. Následkem toho se dosavadní velice řídké plynné hmotné fyzické tělo začalo smršťovat a zhušťovat – postupně do hustšího plynného a kapalného (resp. rosolovitého) skupenství, a nakonec s přispěním ahrimanských bytostí (viz níže) až do pevného skupenství. Člověk tak pomyslně sestupoval z původně vnějšího okruhu vznikající Země, až nakonec dosáhl hustoty Země a tím pomyslně dopadl na její povrch. Neboli obrazně:

Adam a Eva byli „vyhnáni“ z Ráje – člověk začal sestupovat do hmoty. Bible o tom píše:

Hospodin Bůh člověka vyhnal ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. (Genesis 3, 24)

Tato událost bývá označována i jako pád do hříchu. Hříchem je míněno právě získání vlastní vůle, ke kterému člověka pomyslně svedly luciferské bytosti, a další následky, které to s sebou přineslo.

Nadměrné touhy po egoistických smyslových prožitcích (tedy žhnoucí chtivost, touhy po dráždivých podnětech, nenasytná přání, …) se odrazily mj. na nově získaném hmotném těle člověka – a to ve formě nemocí. Nenaplněná egoistická očekávání vůči světu začala člověku způsobovat bolest, resp. utrpení (poznámka – možnost, jak se tohoto utrpení zbavit, je nosným tématem buddhismu).

Adam a Eva se následně začali rozmnožovat. Způsob rozmnožování se od původního dělení, o němž jsme hovořili u Adama, postupně vyvinul až do dnešní podoby. V blízkém okruhu Země a v průběhu času i na Zemi začaly přibývat vznikající a vyvíjející se lidské bytosti. Další vznikající lidské bytosti, které se na počátku vytvořily z Adama a poté se vzdálily k jiným tělesům Sluneční soustavy, se postupně začaly vracet na Zemi, kde už po oddělení Měsíce byly příznivější podmínky. Zde prošly podobným vývojem jako Adam a Eva a jejich potomci se stali součástí vznikajícího lidstva.

Zdeformování původního astrálního obrazu Adama Kadmona luciferskými bytostmi a následné zhuštění hmotného fyzického těla člověka na kapalné skupenství učinily hmotné fyzické tělo přístupným pro ahrimanské bytosti. O ahrimanských silách víme, že jsou protikladné vůči silám Zdroje. Síly Zdroje jsou tvůrčí síly života – ahrimanské síly jsou síly ztrnulosti a neživota a mají co do činění s neživou tuhou hmotou. Ahrimanské síly podpořily a urychlily další zhušťování dosud kapalného (resp. rosolovitého) hmotného fyzického těla člověka na pevné skupenství při jeho „sestupu do hmoty“. V hmotném fyzickém těle ahrimanské síly však i nadále působily a působí, a to tak, že do hmotného fyzického těla vnášejí neživot, tedy postupné stárnutí a odumírání, které vždy končí smrtí hmotného fyzického těla.

K tomu doplňme, že člověk by se býval stal hmotnou bytostí i bez vlivu odpůrčích bytostí. Působením luciferských a ahrimanských sil se ale zahuštění lidského fyzického těla na hmotnou úroveň odehrálo rychleji a jakoby „razantněji“, než kdyby bylo probíhalo pouze činností bytostí duchovní hierarchie. Přitom hovoříme-li o tom, že ahrimanské síly zhustily předchozí kapalné skupenství na pevné skupenství, je třeba tím rozumět proces, obdobný např. vychladnutí původně rozehřátého vosku nebo původně žhavého tekutého skla. Jde tedy o zvětšení viskozity* kapalného skupenství až do ztuhlého stavu. Nejedná se o vznik krystalického skupenství; to vzniklo paradoxně přičiněním člověka, resp. lidského JÁ – k tomuto tématu se podrobně vrátíme jindy.

*) Viskozita vyjadřuje tekutost kapalné látky. Čím vyšší viskozita, tím menší tekutost, a naopak. Například voda je hodně tekutá – má nízkou viskozitu, med je méně tekutý – má vyšší viskozitu než voda.

O mnoho později v průběhu vývoje člověka, v počátcích doby kamenné, možná dříve, se začalo vyvíjet lidské myšlení. Stavba hmotného těla i nehmotné články byly tehdy uspořádány jinak než dnes. Například éterické tělo, zatímco dnes v podstatě kopíruje tvar hlavy, tehdy vystupovalo výrazně nad temeno hlavy. To způsobilo náchylnost éterického těla vůči vnějším vlivům. A protože éterické síly se během dalšího vývoje staly mj. nositelem myšlení (později si toto tvrzení vysvětlíme podrobněji), bylo vůči vnějším vlivům citlivé i vyvíjející se myšlení. Éterické tělo se dostalo pod výrazný vliv ahrimanských sil, které jsou silami ztrnulosti a neživota a mají co do činění s neživou tuhou hmotou. Působením těchto sil na éterické tělo vzniknul ve vyvíjejícím se myšlení zárodek iluze, že hmotný svět je jediný reálný a že duchovní svět neexistuje.

Ahrimanské bytosti tedy vložily do lidského myšlení zárodek lži o tom, že svět okolo nás se skládá pouze z toho, co lze vnímat pěti smysly hmotného fyzického těla. Člověk se tak dostal do situace, kdy byl vybaven:

Vyvíjejícím se vědomím, které bylo luciferským vlivem do značné míry osamostatněno od přímého vedení duchovní hierarchií
Vyvíjejícím se myšlením, které bylo ahrimanským vlivem vedeno k iluzi, že existuje pouze hmotný svět

Člověk tak byl kromě egoistických tužeb a očekávání vybaven nezkušeným myšlením, které postupně pozbývalo vyšší vedení (hovoří o tom pojednání o Archandělu Michaelovi), a jehož schopnost vlastního poznání byla navíc vystavena počínající iluzi hmotného světa jako jediného existujícího. Člověk se proto začal mýlit – to znamená cítit a myslet v rozporu s idejemi a silami duchovní hierarchie, ze které vzešel. A vybaven vlastní vůlí začal člověk stejně mylně i konat. K tomu, aby lidé mohli své omyly v myšlení, cítění a konání opět napravit, vzniknul opravný prostředek, který nazýváme zákon příčiny a následku neboli karma. Karmickými následky napravujeme dřívější příčiny, tj. omyly v myšlení, cítění a konání.

Oproti tehdejšímu zárodku iluze hmotného světa z doby kamenné nastal dodnes rozdíl v tom, že díky měřicím přístrojům navíc uznáváme a dokážeme prokázat a využít i jevy, které nelze zjistit lidskými smysly – například elektromagnetické pole. Nicméně ahrimanská iluze o tom, že hmotný svět je jediný reálný a že duchovní svět neexistuje, zapustila v průběhu dlouhého vývoje člověka hluboké kořeny. V 17.-18. století to vyvrcholilo vznikem materialismu. Materialismus je pohled na svět, který buď zcela popírá existenci ducha, nebo považuje ducha za projev existence hmoty, tedy za produkt mozku.

Působení ahrimanských bytostí tím zesílilo natolik, že začalo mít tendenci ovlivňovat i ideje, které od Zdroje prochází duchovní hierarchií. Stalo se pro duchovní hierarchii neúnosným a ahrimanské bytosti musely být vykázány z duchovní sféry podobně, jako byly na začátku vývoje člověka a Země vykázány luciferské bytosti a ještě několikrát v mezičase při méně významných událostech. Tohoto úkolu se opět zhostil Archanděl Michael, a to v 19. století – v době, když „přebíral“ regentství. Michael vypudil ahrimanské bytosti do fyzické sféry Země – tedy tam, kde žijeme i my lidé. Jednalo se o zatím poslední známý Michaelův boj s „drakem“. O tom, jak se tento boj odehrál a jaké to mělo důsledky, hovoříme v pojednání o Michaelské škole.

Jak víme, síly třetí odpůrčí skupiny, tedy asurských bytostí jsou podobně jako síly ahrimanských bytostí v protikladu k silám, jež vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií. Asurské síly jsou ale oproti ahrimanským silám silnější – jakoby umocněné. Jejich působení se dosud plně nerozvinulo – má se za to, že vliv asurských bytostí by se měl o to výrazněji projevit v budoucnu. Z tohoto důvodu nyní hovoříme o dvou hlavních skupinách odpůrčích bytostí, které působí na člověka – o luciferských bytostech a o ahrimanských bytostech. Na asurské bytosti přitom nezapomínáme, ale uvažujeme je jakoby „ve stínu“ ahrimanských bytostí.

Ukázali jsme si, že luciferské bytosti působí především v astrálním těle a ahrimanské bytosti působí především na éterické tělo a na myšlení. O působení asurských bytostí lze zhruba říci, že je zaměřeno především na fyzické tělo. K tomu si doplňme, že články lidské bytosti mají souvislost s duší člověka: Pomyslná „nejnižší“ část lidské duše je určitým odrazem astrálního těla, „střední“ část duše je odrazem éterického těla a pomyslná „nejvyšší“ část duše je určitým odrazem nehmotného fyzického těla. Tím je dáno, že odpůrčí bytosti přeneseně působí i na tyto tři pomyslné části lidské duše. Asurské bytosti díky tomu působí i na „nejvyšší“ část duše, která má ovšem nejblíže k našemu čtvrtému článku – tedy k JÁ. Asurské bytosti proto působí i na lidské JÁ, a právě tím může být jejich působení do budoucna dosti zhoubné.

Na závěr si tyto poznatky zasaďme do nám známého širšího kontextu vzniku člověka: Víme, že cílem a úkolem člověka je vyvinout se v bytost, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Je zřejmé, že proniknutí luciferských bytostí do lidského astrálního těla a následný „pád do hříchu“ a „sestup do hmoty“ pro to byly jednou z nutných podmínek. A je zřejmé i to, že události počínaje „rezervovaným postojem“ Cherubů vůči tvůrčímu impulsu vůle Trůnů přes „hádku v Nebi“ až po „pád do hříchu“ a „sestup do hmoty“ směřovaly k tomu, aby luciferské bytosti mohly vzniknout a vykonat, co vykonaly. A je zřejmé, že nic z toho se nestalo náhodou. Luciferské bytosti započaly svůj úkol už v počátcích vývoje člověka, ahrimanské bytosti přišly k hlavnímu slovu až později v souvislosti s vyvíjejícím se lidským myšlením, asurské bytosti by měly své působení rozvinout v budoucnu.

Odpůrčí bytosti jsou vyzyvateli člověka, tj. každého s nás, při našem vývoji k bytosti, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Jsou tu pro nás – a to tím, že jsou do značné míry proti nám. Budeme o tom ještě často hovořit, neboť odpůrčí bytosti jsou nedílnou součástí našeho bytí.

V důsledku „pádu do hříchu“ a „sestupu do hmoty“ jsme my lidé omylní v cítění, v myšlení i v konání, a obecně ve vztahu ke světu. Máme hmotné fyzické tělo, které je i proto vystaveno nemocem a bolesti, a jehož existence nevyhnutelně končí smrtí. Naše omyly nám umožňuje napravit karma. Taková je podstata člověka, daná naším vývojem, který jsme si právě znázornili.

Odpůrčí bytosti dnes

Video a zvuk

Odpůrčí bytosti dnes – stáhnout mp3

Dosud jsme si vysvětlili, jak vznikly a jak se vyvinuly odpůrčí bytosti – tedy luciferské, ahrimanské a asurské, a jak jejich vývoj souvisel s vývojem člověka. Nyní se pokusíme prozkoumat, jak se působení odpůrčích bytostí projevuje v každodenním lidském životě i ve světě okolo nás. Úvodem shrňme:

Působení luciferských bytostí se zaměřuje především na astrální tělo, a tedy na lidské cítění, a má dvojaký, v podstatě vnitřně protikladný charakter. V životě se projevuje především různými formami do sebe stahujícího egoismu – stimuluje chtivost a touhu po smyslových podnětech a prožitcích a potřebu mít, zažít, blýsknout se. Naopak lidi, kteří hledají víc, luciferské působení sice povznáší k tomu, co je nadpozemské, ale namísto opravdového poznání duchovních světů mnohdy předkládá iluze, které zastírají pravou podstatu. Vyvolává egoistický pocit určité vlastní „duchovní“ jedinečnosti. Pro životní úskalí nabízí místo hledání kořenů líbivá pozitivní vysvětlení a rádoby „duchovní“ zdůvodnění. Luciferské působení odvádí od poznání pravdy o nehmotných světech tím, že o nich vytváří „růžové“ iluze. Luciferské síly nás svádějí k materiálnímu i k duchovnímu egoismu – na jedné straně podporují naši chtivost po smyslových podnětech a prožitcích, na druhé straně nás svádějí k iluzím o sobě a o světě, které skrze ego vedou k lákavým úletům mimo životní realitu, a k pohledu na nehmotný svět růžovými brýlemi … jedno i druhé nás otevírá ahrimanským silám. Luciferské odpůrčí bytosti však současně hrají nezastupitelnou pozitivní roli například tím, že inspirují umění a kulturu.

Působení ahrimanských bytostí je zaměřeno především na éterické tělo, a tedy na myšlení. Podporuje iluzi, že existuje pouze hmotný svět, a popírá existenci čehokoliv, co nelze vnímat lidskými smysly nebo co nelze technicky změřit. Motivuje k poznání a k proniknutí hmotného světa intelektem. Vnímá neživý i živý hmotný svět jako komplexní mechanismus, který je třeba dostat pod kontrolu, aby fungoval správně, a přenáší tento pohled i na člověka a na lidskou společnost. Ahrimanské síly nás obelhávají materialistickou iluzí, která zahrnuje klam mysli, ideál světa a člověka jako stroje pod kontrolou moci, a strach z následků omylu i strach z moci, která je nade mnou. Ahriman proto bývá nazýván „otcem materialismu“. Ahrimanské bytosti však současně hrají nezastupitelnou pozitivní roli například tím, že inspirují technický pokrok a přírodní vědy.

Působení asurských bytostí by se mělo rozvinout v budoucnu. Mělo by být zaměřeno především na fyzické tělo, a tedy na vůli, a zprostředkovaně i na JÁ. Nyní proto hovoříme pouze o dvou hlavních skupinách odpůrčích bytostí, které působí na člověka – o luciferských bytostech a o ahrimanských bytostech. Na asurské bytosti přitom nezapomínáme, ale uvažujeme je (zatím) jakoby „ve stínu“, resp. „v závěsu“, ahrimanských bytostí.

Víme, že odpůrčí bytosti vznikly jako jeden z předpokladů pro to, aby se člověk mohl vyvinout v bytost, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Ale položme si otázku, CO odpůrčí bytosti bezprostředně motivuje k tomu, aby vynakládaly úsilí a na člověka působily tak, jak působí. Háček je v tom, že odpůrčí bytosti jsou z podstaty své existence odpojeny od Zdroje. A díky odpojení od Zdroje odpůrčím bytostem chybí – Zdroj! Odpůrčí bytosti nemají přístup k silám Zdroje a na rozdíl od bytostí duchovní hierarchie proto nemohou ze Zdroje obnovovat své síly. Tento stav způsobuje odpůrčím bytostem bolest a ony přirozeně hledají cestu, jak si od bolesti ulevit. Úlevu jim dokáže zprostředkovat člověk. Jak víme, lidské JÁ v sobě nese jiskru síly druhého Logos Zdroje – Božího Syna – Krista. Když si vliv odpůrčích bytostí neuvědomujeme nebo jsme nečinní, mají nad námi odpůrčí bytosti moc – skrze působení v našem astrálním těle a skrze působení na naše éterické tělo a případně fyzické tělo. Do té míry, do jaké svou nevědomostí nebo nečinností odpůrčím bytostem dovolíme, mít nad námi moc, do té míry jim zprostředkováváme sílu z jiskry Zdroje, kterou v sobě nese naše JÁ. To odpůrčí bytosti motivuje…

Působení luciferských a ahrimanských sil na člověka jsou rozmanitá a do značné míry protichůdná. Některé jejich charakteristiky se pokouší vystihnout následující srovnání:

Luciferské bytosti	Ahrimanské bytosti
Působení začalo už v době vzniku Země a člověka. Mělo za následek „vyhnání z Ráje“ a „pád do hříchu“, resp. „sestup do hmoty“.	Působení se začalo výrazně projevovat v počátcích doby kamenné, možná dříve, a to v souvislosti s vyvíjejícím se myšlením. Umožnil jej předchozí „sestup do hmoty“.
Působí primárně v astrálním těle, jejich síly svádějí k materiálnímu i k duchovnímu egoismu – na jedné straně podporují naši chtivost po smyslových podnětech a prožitcích, na druhé straně nás svádějí k iluzím o sobě a o světě, které skrze ego vedou k lákavým úletům mimo životní realitu, a k pohledu na nehmotný svět růžovými brýlemi.	Působí primárně na éterické tělo a obelhávají lidské myšlení materialistickou iluzí, která zahrnuje klam mysli, ideál světa a člověka jako stroje pod kontrolou moci, a strach z následků omylu i strach z moci, která je nade mnou. Ahriman proto bývá nazýván „otcem materialismu“. .
Pomyslnými nástroji luciferských sil jsou SVÁDĚNÍ, lákavé SLIBY a VEMLOUVÁNÍ se. Ilustruje to následující umělecká představa:	Pomyslnými nástroji luciferských sil jsou LEŽ a STRACH v kombinaci se snahou mít MOC. Ilustruje to následující umělecká představa:
Touhy po smyslových i jiných požitcích materiálního světa mohou vést k nenasytné hrabivosti a až k nenávisti vůči komukoliv, co nám stojí v cestě. Má-li daný člověk spíše tendenci k „duchovním“ úletům mimo životní realitu, může to vést až k popírání fyzického světa, k doslovnému praktikování poučky „nemysli, ale dělej, co cítíš“, k nereálnému snění, k bezcílnému filozofování, ke krátkodobým nadšením a k iluzorním představám, které s nimi mohou být spojeny.	V kontextu životních postojů a vnímání se působení ahrimanských bytostí projevuje čistě racionálním a zpravidla velice inteligentním myšlením, „suchou a dokonalou“ logikou, která nevnímá člověka, popíráním a odmítáním čehokoliv mimo fyzický svět, až strojovým pohledem na svět. Vnímavost vůči působení ahrimanských bytostí není o nízké inteligenci – naopak, vysoce inteligentní lidé bývají k vlivu těchto bytostí o to otevřenější.
ALE: Vlivu luciferských bytostí člověk vděčí za to, že má touhu po „něčem vyšším“ a dokáže se pozvednout nad čistě pozemské bytí. Probouzejí v člověku touhu po krásnu, byť často idealizovanou.	ALE: Nebýt protikladného vlivu ahrimanských bytostí, člověka by zcela ovládly luciferské síly a lidská duše by přehlížela nebo popírala fyzický svět i přesto, že je nedílnou součástí existence člověka.
Luciferské bytosti lze charakterizovat výrazy mladická pružnost, změkčování, těkavost, nadlehčení, pohyblivost, kapalnost, medúzovitost, žahavost, divoká smyslová touha, já a kdo je víc, narcismus, líbivý slib, rozplynutí, mystika, zdání, rozmanitost, kruhový pohyb, vlnivý pohyb, fantazírování, snílkovství, ukolébání, duchovní extáze, …	Ahrimanské bytosti lze charakterizovat výrazy stařecká ztuhlost, zákonitost, ztrnulost, zkamenělost, kornatění, tíže, tabulka, schéma, pravoúhlost, intelekt, inteligence, rozum, logika, rozklad na komponenty, vlk v beránčím rouše, prohnaná lest, prázdnota, šablonovitost, přímočarý pohyb, lomený pohyb, puntičkářství, bdělost, vychytralost, materialismus, …
Luciferské působení směřuje nahoru a tím dodává lehkost, nadlehčuje. Toto nadlehčení působí více (ale nejen!) na ženy než na muže a dává jim tendenci obracet svou pozornost, někdy až „ulétávat od Země“, oddávat se snivým představám a vizím.	Ahrimanské působení táhne dolů. Působí více (ale nejen!) na muže než na ženy. Dává jim tendenci obracet svou pozornost a úsilí spíše k Zemi a k praktickým záležitostem života. V kombinaci se silami asurských bytostí stojí ahrimanské síly za vznikem fyzikální síly, kterou nazýváme gravitace.
Tvary, charakteristické pro luciferské bytosti, jsou kružnice, zakřivené trajektorie a zaoblené hrany. Například: (Barokní) katolické kostely v Habsburské monarchii, silové toky v ptačím vejci:	Tvary, charakteristické pro ahrimanské bytosti, jsou přímka, přímé spojnice a ostré hrany. Například: Protestantské kostely v Německu, silové toky v ptačím peří:

Luciferské i ahrimanské bytosti působí nenápadně a tím dokážou být velice rafinované. Na jedné straně se jakoby „přetahují“ o vliv nad člověkem, na druhé straně si ve vlivu na člověka vzájemně napomáhají.

Luciferské bytosti	Ahrimanské bytosti
Ve vztahu k vnímání světa vede působení luciferských bytostí – k mysticismu, tj. k považování vyšších světů za něco tajemného – k fascinaci vyššími světy – k abstraktnímu idealismu, tj. k idealizovanému považování vyšších světů a/nebo víry za něco nadneseně dokonalého, nedotknutelného, fascinujícího, mnohdy tabuizovaného … „nic než láska“, „harmonie s nekonečnem“, apod. Abstraktní idealismus někdy mohou podporovat organizované systémy víry* => i to v konečném důsledku vede k materialismu („my jsme dole, a je-li něco „nahoře“, pak se v to dá maximálně věřit“). Působení luciferských sil může vyústit ve fanatismus… to je stav, kdy člověk prosazuje své cítění navenek za pomoci vůle. Přitom ideje, na kterých fanatismus staví, mají často původ v ahrimanských iluzích.	Ve vztahu k vnímání světa vede působení ahrimanských bytostí – k duchovnímu skepticismu, tj. k považování vyšších světů za něco nemožného – k bázni vůči vyšším světům – k materialismu, tj. k pokládání fyzického světa za něco jedině možného Materialismus vytváří v člověku pocit nenaplnění a vnitřní touhu po „něčem vyšším“. To v konečném důsledku vede k abstraktnímu idealismu … to „vyšší“, co člověk hledá, mu však iluze, vytvářená ahrimanskými bytostmi, různými způsoby maskuje (např. dogmata, tabu a pravidla různých systémů víry). Současně působení těchto sil vyvolává v člověku nechuť k poznání světů mimo ten fyzický. Působení ahrimanských sil může vyústit ve fatalismus… to je stav, kdy člověk dovolí své šablonovitě fungující mysli, aby ochromila jeho vůli.
ALE: Bez působení luciferských bytostí by lidská duše neměla potřebu pozvednout se nad pouhou fyzickou úroveň a dotáhla by to nanejvýš k přemítání o okolním fyzickém světě. Nezastupitelnou úlohou luciferských bytostí je, že inspirují umění a kulturu.	ALE: Ahrimanské bytosti inspirovaly a inspirují vědu a techniku. Příkladem z minulosti může být parní stroj, železnice, elektřina, automobil, žárovka, mobil, teorie elektromagnetického pole a spektrální analýza. Jako současný příklad může sloužit softwarové inženýrství, které staví na exaktní logice, sofistikované algoritmizaci a v poslední době i na umělé inteligenci.

Luciferské bytosti

Ahrimanské bytosti

Ve vztahu k vnímání světa vede působení luciferských bytostí
– k mysticismu, tj. k považování vyšších světů za něco tajemného
– k fascinaci vyššími světy
– k abstraktnímu idealismu, tj. k idealizovanému považování vyšších světů a/nebo víry za něco nadneseně dokonalého, nedotknutelného, fascinujícího, mnohdy tabuizovaného … „nic než láska“, „harmonie s nekonečnem“, apod.

Abstraktní idealismus někdy mohou podporovat organizované systémy víry* => i to v konečném důsledku vede k materialismu („my jsme dole, a je-li něco „nahoře“, pak se v to dá maximálně věřit“).
Působení luciferských sil může vyústit ve fanatismus… to je stav, kdy člověk prosazuje své cítění navenek za pomoci vůle. Přitom ideje, na kterých fanatismus staví, mají často původ v ahrimanských iluzích.

Ve vztahu k vnímání světa vede působení ahrimanských bytostí
– k duchovnímu skepticismu, tj. k považování vyšších světů za něco nemožného
– k bázni vůči vyšším světům
– k materialismu, tj. k pokládání fyzického světa za něco jedině možného

Materialismus vytváří v člověku pocit nenaplnění a vnitřní touhu po „něčem vyšším“. To v konečném důsledku vede k abstraktnímu idealismu … to „vyšší“, co člověk hledá, mu však iluze, vytvářená ahrimanskými bytostmi, různými způsoby maskuje (např. dogmata, tabu a pravidla různých systémů víry). Současně působení těchto sil vyvolává v člověku nechuť k poznání světů mimo ten fyzický.
Působení ahrimanských sil může vyústit ve fatalismus… to je stav, kdy člověk dovolí své šablonovitě fungující mysli, aby ochromila jeho vůli.

ALE: Bez působení luciferských bytostí by lidská duše neměla potřebu pozvednout se nad pouhou fyzickou úroveň a dotáhla by to nanejvýš k přemítání o okolním fyzickém světě.
Nezastupitelnou úlohou luciferských bytostí je, že inspirují umění a kulturu.

ALE: Ahrimanské bytosti inspirovaly a inspirují vědu a techniku. Příkladem z minulosti může být parní stroj, železnice, elektřina, automobil, žárovka, mobil, teorie elektromagnetického pole a spektrální analýza. Jako současný příklad může sloužit softwarové inženýrství, které staví na exaktní logice, sofistikované algoritmizaci a v poslední době i na umělé inteligenci.

Většina lidí odmítá možnost existence a poznání vyšších světů. Za tímto odmítáním se skrývá
strach z neznáma. Tento strach vzniká primárně vlivem ahrimanských bytostí – člověk se obává, že pronikne-li kulisou hmoty a nahlédne-li do vyšších světů, přijde na to, že žil v klamu. Strach z neznáma je na hluboké nevědomé úrovni, takže lidé o svém strachu netuší a hledají všemožné cesty, jak se poznání vyšších světů vyhnout – od pohodlných vysvětlení a zesměšňování, přes zákazy a tabu až po vědecká zdůvodnění apod.

Luciferské bytosti	Ahrimanské bytosti
Psychologie neuznává duši, reinkarnaci ani nehmotné světy, a pracuje tak jenom s jejich odrazem, kterým se projevují ve fyzickém světě. Tento odraz je iluzí, vzniklou vlivem luciferských bytostí. Kdyby se psychologii podařilo tento klam prohlédnout, mohla by se v mnoha případech dostat hlouběji k jádru problémů, od kterých se snaží lidem pomoci – a to ještě lépe, než je to nyní možné.	Přírodní vědy pohlížejí na svět optikou iluze, způsobené ahrimanskými bytostmi – neuznávají nic nad rámec toho, co lze prokázat prostředky, které mají právě k dispozici. Kdyby se vědě podařilo obsáhnout i to, co se nyní může jevit jako neprokazatelné, znamenalo by to výrazný posun ve směru rozšíření lidského poznání a snad i povznesení lidstva. Nicméně například kvantová fyzika už v tomto ohledu „klepe na dveře“.
ALE: V historii vývoje člověka vděčíme vlivu luciferských bytostí například za paměť, ale i za mnoho dalších výdobytků. Má se například za to, že zhruba 3000 let před Kristem byl Lucifer inkarnován v lidském těle jako pověstný „Žlutý císař“ Huáng Dì. Ten byl jedním z významných zdrojů vzdělanosti starověku, zejména v oblasti lékařství – čínská medicína je pro nás dodnes dobrodiním. britannica.com	ALE: V historii vývoje člověka vděčíme vlivu ahrimanských bytostí například za písmo. Má se za to, že také Ahriman by se měl inkarnovat do lidského těla. Mělo by to nastat přibližně symetricky k předchozím inkarnaci Lucifera oproti příchodu Krista na Zemi, tedy v průběhu 3. tisíciletí našeho letopočtu. Uvažovat, co to přinese lidstvu, by bylo spekulací, do které se nebudeme pouštět. .

Působení luciferských a ahrimanských bytostí se vzájemně prolínají, a přitom střídavě nabývají a ubývají na intenzitě – jednak rychle v průběhu lidského života, jednak i ve velmi dlouhých časových horizontech. Příkladem prvního je většina zde uvedených srovnání, příkladem druhého může být právě vývoj lidské paměti a písma. Nejdříve se člověku mj. vlivem předchozího působení luciferských sil vyvinula paměť. Později převážilo působení ahrimanských sil a v jeho důsledku lidé vynalezli písmo, které do určité míry „kontruje“ potřebě používat paměť.

Jak víme, v důsledku „pádu do hříchu“ a „sestupu do hmoty“ jsme my lidé omylní v cítění, v myšlení i v konání – obecně máme mylné postoje ve vztahu ke světu. Máme hmotné fyzické tělo, které je proto vystaveno nemocem a bolesti. Velice zhruba lze říci, že podle toho, zda dané mylné postoje jsou spíše luciferského charakteru nebo spíše ahrimanského charakteru, je hlavním zprostředkovatelem takto zapříčiněných nemocí buď spíše astrální tělo nebo spíše éterické tělo. K těmto příkladům doplňme, že, jak víme, nemoci a bolest mohou být vyvolány i mnoha jinými příčinami.

Luciferské bytosti	Ahrimanské bytosti
Mezi astrálním tělem a éterickým tělem je za normálních okolností dosti volné spojení. Vidíme to na příkladu spánku, kdy je toto spojení oslabeno natolik, že když spíme, nevnímáme okolní svět. Dosti volné spojení mezi astrálním tělem a éterickým tělem je pro lidský organismus normální zdravý stav. Odchýlení se od něj znamená pro lidský organismus nerovnováhu. Následkem předchozích mylných postojů, které byly spíše luciferského charakteru, se astrální tělo jako by částečně vtiskne do éterického těla, a tím se zpevní spojení mezi astrálním a éterickým tělem více, než je v současné době normální. V astrálním těle se tím aktivuje určité vědomí (z pohledu člověka ovšem na úrovni nevědomí), které by zde nemělo být. Takto nezdravě zvýšené vědomí astrálního těla je schopno vyvolat nemoc, která je zpravidla provázená bolestí. Podstatou takto zapříčiněné nemoci je tedy abnormální procitnutí vědomí astrálního těla následkem dřívějších mylných postojů. .	Aby byl lidský organismus v rovnováze, musí být také mezi éterickým tělem a fyzickým tělem správná míra vazby, která představuje normální zdravý stav. Pokud se správná míra vazby mezi éterickým a fyzickým tělem poruší, znamená pro lidský organismus nerovnováhu. Následkem předchozích mylných postojů, které byly spíše ahrimanského charakteru, pronikne éterické tělo do fyzického těla hlouběji, než je v současné době normální. V éterickém těle se tím aktivuje určité vědomí (z pohledu člověka ovšem na úrovni nevědomí), které by zde nemělo být – dalo by se přirovnat k vědomí rostlin, které je schopno iniciovat např. růst a množení, ale nevnímá bolest. Takto nezdravězvýšené vědomí éterického těla je schopno vyvolat nemoc, která až do určitého stadia zpravidla není provázená bolestí – typicky se jedná o dysfunkci či napadení vnitřních orgánů fyzického těla. Může také v životě člověka vyhledat či vytvořit okolnosti, které dají takové nemoci vzniknout. Příklad: Dysfunkce jater nebo zhoubné bujení začínají zpravidla bezbolestně; projeví se bolestí nezřídka až tehdy, když už je pozdě na účinnou léčbu.

Luciferské bytosti

Ahrimanské bytosti

Mezi astrálním tělem a éterickým tělem je za normálních okolností dosti volné spojení. Vidíme to na příkladu spánku, kdy je toto spojení oslabeno natolik, že když spíme, nevnímáme okolní svět.
Dosti volné spojení mezi astrálním tělem a éterickým tělem je pro lidský organismus normální zdravý stav. Odchýlení se od něj znamená pro lidský organismus nerovnováhu.
Následkem předchozích mylných postojů, které byly spíše luciferského charakteru, se astrální tělo jako by částečně vtiskne do éterického těla, a tím se zpevní spojení mezi astrálním a éterickým tělem více, než je v současné době normální. V astrálním těle se tím aktivuje určité vědomí (z pohledu člověka ovšem na úrovni nevědomí), které by zde nemělo být.
Takto nezdravě zvýšené vědomí astrálního těla je schopno vyvolat nemoc, která je zpravidla provázená bolestí. Podstatou takto zapříčiněné nemoci je tedy abnormální procitnutí vědomí astrálního těla následkem dřívějších mylných postojů.

.

Aby byl lidský organismus v rovnováze, musí být také mezi éterickým tělem a fyzickým tělem správná míra vazby, která představuje normální zdravý stav. Pokud se správná míra vazby mezi éterickým a fyzickým tělem poruší, znamená pro lidský organismus nerovnováhu.
Následkem předchozích mylných postojů, které byly spíše ahrimanského charakteru, pronikne éterické tělo do fyzického těla hlouběji, než je v současné době normální. V éterickém těle se tím aktivuje určité vědomí (z pohledu člověka ovšem na úrovni nevědomí), které by zde nemělo být – dalo by se přirovnat k vědomí rostlin, které je schopno iniciovat např. růst a množení, ale nevnímá bolest.
Takto nezdravězvýšené vědomí éterického těla je schopno vyvolat nemoc, která až do určitého stadia zpravidla není provázená bolestí – typicky se jedná o dysfunkci či napadení vnitřních orgánů fyzického těla. Může také v životě člověka vyhledat či vytvořit okolnosti, které dají takové nemoci vzniknout.
Příklad: Dysfunkce jater nebo zhoubné bujení začínají zpravidla bezbolestně; projeví se bolestí nezřídka až tehdy, když už je pozdě na účinnou léčbu.

Vybaveni těmito vhledy můžeme pozorovat, jak se vliv odpůrčích bytostí projevuje v našem každodenním životě. Postupně jich najdeme dosti. Při tom pravděpodobně zjistíme, že luciferské a ahrimanské síly mají přes svou mnohotvarost a mnohdy i protikladnost jedno společné – jdou zpravidla ruku v ruce nebo v těsném závěsu za sebou, a to i přesto, že si v podstatě konkurují. Jako by si vzájemně nahrávaly při tahu na pomyslnou branku, kterou je člověk.

Příklady, které jsme si uvedli, v nás mohou vyvolat otázku, jaké odpůrčí bytosti vlastně jsou. Jsou pozitivní nebo negativní? Jsou dobré nebo zlé? Jenže je to stejné jako bychom si kladli otázky, zda je oheň hodný nebo zlý. Odpověď známe: Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Pro odpůrčí bytosti to platí obdobně. Záleží na tom, jak využijeme jejich síly, které jsou jaké jsou. Odpůrčí bytosti jsou tu proto, abychom se museli rozhodovat, abychom při tom mohli a museli dělat chyby a abychom se tím mohli učit a vyvíjet. Jedno mudrosloví říká „člověk je tak veliký, jako nejvyšší překážka, kterou se mu podaří překonat“.

Odpůrčí bytosti a sféry existence

Video a zvuk

Odpůrčí bytosti a sféry existence – stáhnout mp3

Zatím jsme hovořili pouze o vlivu luciferských a ahrimanských bytostí na člověka. Nicméně vlivu odpůrčích sil se nevyhnuly ani ostatní přírodní říše. Například obdobně jako u člověka působí luciferské síly v astrálních tělech zvířat. U zvířat obecně platí, že čím vyšší je živočišný druh, tím více je astrální tělo individuální danému jednotlivci, a tím větší je luciferský vliv. Luciferské působení lze například velice zřetelně vnímat na dravcích – predátorech. Těžko si lze představit, co by dokázalo zastavit lva nebo žraloka uprostřed útoku na kořist, nebo medvědici, která brání svá mláďata. To jsou nespoutané egoistické astrální síly, podpořené luciferskými vlastnostmi žhnoucí chtivosti, chvilkové nenasytnosti i egoisticé obrany „svého“ (přičemž zde je ego veskrze pozitivní). U zvířat, na rozdíl od člověka, se ovšem tyto vlastnosti projevují typicky pouze v situacích, kdy je třeba zajistit přežití jedince a druhu. Je to způsobeno tím, že zvířecí druhy mají silné a moudré skupinové JÁ, které má astrální síly svých jedinců natolik pod kontrolou, že jim povolí se projevit zpravidla jen v situacích, kdy to je pro dané zvíře účelné. My lidé to máme v tomto ohledu těžší. Naše mladé, ještě slabé, individuální JÁ potřebuje ještě vývoj a trénink – více o tom hovoří následující kapitola.

Když jsme hovořili o sestupu člověka do hmoty, ukázali jsme si, že síly luciferských bytostí nejprve urychlily svým egoistickým působením smrštění dosavadního plynného těla vznikajícího člověka a jeho zhuštění do kapalného, resp. rosolovitého, skupenství. Následně ahrimanské síly strnulosti a neživota podpořily a urychlily další zhušťování hmotného fyzického těla člověka na pevné skupenství. (Obojí by nastalo i tak, působením bytostí duchovní hierarchie v procesu kosmického tvoření. Probíhalo by to ale déle a s menší „razancí“.)

Podobně jako člověka zasáhlo působení odpůrčích bytostí celou étericko-fyzickou sféru – jinak by to ani nebylo možné. Přitom nejvýrazněji se působení odpůrčích bytostí projevilo v éterické sféře (ta, jak víme, se prolíná s velkou částí nižší astrální sféry). Mělo to konkrétní dopady na světelný, na zvukový a na životní éter, a to vedlo ke vzniku tzv. subfyzických sfér (dalo by se také říci „vnitrohmotných“ sfér). Oč se jedná vyplyne z následujícího vysvětlení.

O světelném éteru zatím víme, že vzniknul na Starém Slunci při přechodu od fyzikálního tepla k plynnému skupenství a že jeho síly mají schopnost působit na fyzikální teplo a na plynné skupenství hmoty. Působením luciferských sil ve Sluneční soustavě byla část světelného éteru jakoby stažena níže v rámci sfér existence – a to na úroveň nižší, než je fyzická (těžko se to představuje). Protože světelný éter je éterickým obrazem astrální sféry, vznikla stažením světelného éteru na nižší úroveň tzv. subfyzická astrální sféra. Ta se stala společně s nižší astrální sférou působištěm luciferských bytostí. Světelný éter, stažený na úroveň subfyzické astrální sféry, se projevuje jako elektřina.

O zvukovém éteru (chemickém, číselném, matematickém) zatím víme, že vzniknul na Starém Měsíci při zhuštění plynného skupenství na kapalné a že jeho síly mají schopnost působit na fyzikální teplo a na plynné a kapalné skupenství hmoty. Působením ahrimanských sil ve Sluneční soustavě byla část zvukového éteru jakoby stažena níže v rámci sfér existence – a to na úroveň nižší, než je fyzická. Protože zvukový éter je éterickým obrazem nižší duchovní sféry, vznikl stažením zvukového éteru na nižší úroveň tzv. subfyzický nižší Devachan neboli subfyzická nižší duchovní sféra. Ta se stala působištěm ahrimanských bytostí. Zvukový éter, stažený na úroveň subfyzické nižší duchovní sféry, se projevuje jako magnetismus.

O životním éteru (Prána) zatím víme, že vzniknul až v naší Sluneční soustavě při zhuštění kapalného skupenství na pevné krystalické a že jeho síly mají schopnost působit na všechna skupenství hmoty včetně fyzikálního tepla. Působením asurských sil ve Sluneční soustavě byla část životního éteru jakoby stažena níže v rámci sfér existence – a to na úroveň nižší, než je fyzická. Protože životní éter je éterickým obrazem vyšší duchovní sféry, vznikl stažením životního éteru na nižší úroveň tzv. subfyzický vyšší Devachan neboli subfyzická vyšší duchovní sféra. Ta se stala působištěm asurských bytostí. Životní éter, stažený na úroveň subfyzické vyšší duchovní sféry, se projevuje jako tzv. třetí síla. Má se za to, že se jedná o jadernou sílu, neboť Rudolf Steiner tuto „třetí sílu“ (jaderná síla nebyla za jeho života objevena) charakterizuje takto:
„Tuto strašlivou sílu se už moc dlouho nepodaří držet v tajnosti. Můžeme jenom doufat, že lidstvo, až ji objeví, už bude na takové morální úrovni, že odolá pokušení tuto sílu zneužít.“
Jak to ve skutečnosti dopadlo víme (Hirošima, Nagasaki, dnešní „červená tlačítka“).

Zatím jsme se obeznámili se třemi druhy odpůrčích bytostí – s luciferskými, ahrimanskými a asurskými. Připomeňme si, že tyto odpůrčí bytosti vznikly ve Sluneční soustavě jako následek tzv. „hádky v Nebi“ na počátku Starého Měsíce. Přitom se vysoké duchovní bytosti změny a pohybu neboli Síly rozdělily na dvě skupiny – jedna skupina (souznějící) zůstala v souladu s duchovní hierarchií, druhá skupina (samostatná) se postavila proti. Samostatné Síly pak stáhly na svou stranu část nižších bytostí, než jsou ony samy. Z nich se v následné Sluneční soustavě staly právě luciferské, ahrimanské a asurské odpůrčí bytosti.

Nicméně – lze se domnívat, že náš kosmický systém, kterým se zde zabýváme, není jediný ve vesmíru. Stejně tak se lze domnívat, že není jediná ve vesmíru hierarchie duchovních bytostí, ze které jsme vzešli my lidé. Leccos nasvědčuje tomu, že do našeho vývoje zasahují i síly z jiného kosmického systému, jehož vývoj je založen na jiných principech. Víme, že cílem našeho vývoje je, aby se člověk vyvinul v bytost, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Jenže duchovní světy dosud byly uspořádány přísně hierarchicky a cíl našeho vývoje – tedy svobodná vůle člověka coby nejnižšího článku hierarchie – se z vnějšího pohledu může jevit jako „zvláštní experiment“. Síly, které do našeho vývoje zvnějšku zasahují, proto působí proti idejím a silám, které proudí skrze duchovní hierarchii ze Zdroje. Z hlediska našeho vývoje se proto rovněž jedná o odpůrčí síly, přesněji řečeno o vnější odpůrčí síly. Vnější odpůrčí síly působí v subfyzických sférách, a to v podstatě stejným směrem jako ahrimanské bytosti. Uvažujeme je proto pro náš účel jakoby „ve stínu“ ahrimanských bytostí podobně, jako asurské bytosti – byť jsou z nich nejmocnější.

V pojednání o bytostech duchovní hierarchie jsme poznali, že ony svou činností vytvářejí „potomky“. „Potomky“ bytostí třetí úrovně duchovní hierarchie jsou přírodní elementární bytosti spojené s elementy, „potomky“ bytostí druhé a první úrovně duchovní hierarchie jsou skupinová JÁ přírodních říší mimo člověka. Nepřekvapí nás proto, že obdobně i odpůrčí bytosti svou činností vytvářejí své „odpůrčí potomky“. „Potomci“ odpůrčích bytostí jsou odpůrčí elementární bytosti různých úrovní. O elementárních bytostech víme, že jsou ovládány vědomím vyšších vyvinutějších bytostí. Odpůrčí elementární bytosti jsou logicky ovládány vědomím svých „mateřských“ bytostí a působí tedy v souladu s odpůrčími bytostmi. Má se například za to, že nájezdy Hunů na Evropu v polovině prvního tisíciletí, proslulé obrovskou krutostí, byly mj. podporovány i ahrimanskými elementárními bytostmi.

Následující obrázek doplňuje nám známé sféry existence o luciferské, ahrimanské, asurské a vnější odpůrčí síly, a o subfyzické sféry. Netřeba připomínat, že se jedná ryze schematické znázornění – ve světě kolem nás žádné vrstvy ani tabulky nejsou (zkratka „VDB“ označuje „vysoké duchovní bytosti“):

Odhlédneme-li od detailů, které tento obrázek zprostředkuje, pak hlavním sdělením tohoto znázornění je, že jsme obklopeni a prostoupeni neviditelným světem nehmotných bytostí. Světem, který vycházejíce ze Zdroje tvoří, a světem, který toto Stvoření opět přivádí k zániku. Jako bychom se dívali na jakousi obrovskou pomyslnou „baterii“, jejíž dva póly jsou pomyslným „motorem“ koloběhu vzniku a zániku ve vesmíru.

Tím tento obrázek také naznačuje hlubší smysl názvu Mefistofeles, kterým bývají souhrnně označovány ahrimanské bytosti včetně těch dalších, které se „za nimi“ skrývají. Výše jsme si objasnili, že název Mefistofeles vniknul složením hebrejských slov „mephiz“ („ničitel“) a „tophel“ („lhář“). No a právě „mephiz“ naznačuje další roli odpůrčích bytostí, o níž jsme zatím nehovořili. Roli, kterou odpůrčí bytosti zastávají v koloběhu vesmírného vzniku a zániku…

Poznáním odpůrčích bytostí od příčin a počátků jejich vzniku až po současnost odhrnujeme pomyslný závoj tajuplnosti a domněnek, který toto téma zpravidla zahaluje. Zde získané znalosti by nám měly pomoci především k pochopení světa, ve kterém žijeme. Měly by nám napomoci i k zodpovědnému a uvážlivému jednání nejen při dalších zkoumáních nehmotných světů, ale především v každodenním životě. Neboť – oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Stejně tak odpůrčí bytosti…

Člověk – bytost na pomezí

Video a zvuk

Člověk - bytost na pomezí – stáhnout mp3

Idea člověka jako svobodné bytosti je v kosmu pravděpodobně nová a převratná. Nebýt této ideje, vyvinuli bychom se asi nějak podobně, jako ostatní bytosti duchovní hierarchie. Obvyklý vývoj dosud totiž probíhal hierarchicky „shora dolů“ – od Zdroje skrze jednotlivé stupně duchovní hierarchie a za pomoci elementárních bytostí až na úroveň fyzické sféry. Zde bychom se nacházeli my lidé, zcela propojení s idejemi a silami Zdroje, které bychom nalézali ve svém nitru nějak podobně, jako bytosti duchovní hierarchie. Jenže – víme a vícekrát jsme opakovali, že základním smyslem vzniku a existence člověka je vyvinout se v takovou bytost, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Aby to mohlo nastat, odehrála se v počátcích našeho vývoje řada událostí – shrňme si ve zkratce ty nejdůležitější:

Po předchozích impulsech Cherubů na Starém Saturnu a na Starém Slunci se počátkem vývoje na Starém Měsíci – při tzv. „hádce v Nebi“ – rozdělily vysoké duchovní bytosti změny a pohybu neboli Síly na souznějící a samostatné
Samostatné Síly svedly na svou stranu část nižších bytostí, které se opožďovaly ve vývoji – jinými slovy jim předaly svůj impuls samostatnosti, resp. nezávislosti
Z bytostí třetí úrovně hierarchie, které v sobě nesly tento impuls samostatnosti, resp. nezávislosti, se následně ve Sluneční soustavě staly odpůrčí bytosti
Když ve Sluneční soustavě vznikal člověk a Elohim postupně od zárodku duše vytvořili články lidské bytosti, spojilo se vzájemně všech sedm Elohim a nadto se propojili se silou druhého Logos Zdroje – Božího Syna – tedy s nejvyšší tvůrčí silou, která v rámci Boží Trojjedinosti nese aspekt života
Elohim ze sebe oddělili svůj nejnižší článek, který měl charakter budoucího lidského „JÁ“ – díky spojení Elohim s druhým Logos Zdroje zůstala v lidském JÁ pomyslná „Boží jiskra“ neboli propojení se Zdrojem
Vzniknul tak první člověk Adam, od kterého se následně oddělila jeho „sesterská bytost“
Vzniknul také velice řídký element Vzduchu, rovněž prostoupený silou druhého Logos
Tento řídký element Vzduchu, prostoupený nejvyšší životní silou druhého Logos, prostoupil vznikajícího člověka Adama – Adam tím získal první hmotné fyzické tělo … a život
Po rozdělení (zatím nehmotných) Měsíce a Země se dosavadní bezpohlavní vznikající člověk Adam rozdělil na dvě pohlaví – vznikli Adam a Eva
Díky hmotnému fyzickému tělu, byť velice řídkému, se Adam a Eva posunuli níže v rámci sfér existence a na úrovni nižší astrální sféry narazili na luciferské bytosti, které prostoupily jejich astrální tělo
Díky tomu mohl později vzniknout ve vyvíjejícím se myšlení člověka zárodek iluze, že hmotný svět je jediný reálný a že duchovní svět neexistuje – stalo se to působením ahrimanských bytostí na éterické tělo člověka a na jeho éterické síly, neboť ty mají mj. co do činění s myšlením
Působení asurských bytostí je zatím na vzestupu; až se rozvine, mělo by se týkat především fyzického těla a přeneseně i JÁ – zatím proto asurské bytosti uvažujeme jakoby „ve stínu“ ahrimanských bytostí, a stejně tak vnější odpůrčí bytosti, se kterými jsme se seznámili v předchozí kapitole

Vývoj tím došel do dnešního stavu, kdy jsme vystaveni působení dvou dominantních skupin odpůrčích bytostí, tedy luciferských a ahrimanských, a jsme jejich silami také prostoupeni. Tuto situaci si můžeme znázornit příměrem miskové kuchyňské váhy, kterou používaly naše babičky a občas se s ní setkáme i dnes:

Na jedné misce působí luciferské síly, na druhé misce působí ahrimanské síly, člověk je uprostřed a drží váhu. Připomeňme si konkrétněji, co je na miskách této pomyslné váhy…

Luciferské síly mají jakoby stahující zapouzdřující charakter – jejich vlivem se lidské astrální uzavřelo vůči okolí. Vědomí vznikajícího člověka tak získalo možnost, vytvářet a řídit si i svůj vlastní obsah, a přestalo být naplňováno pouze tím, co přicházelo od vyšších bytostí hierarchie – osamostatnilo se. To vedlo ke vzniku ega, tj. vymezení sebe sama vůči okolnímu hmotnému světu, spojeného s vnitřním puzením nadměrně upřednostňovat sebe a své zájmy. V životě ale má luciferské působení dvojaký, v podstatě vnitřně protikladný charakter. Především se projevuje různými formami do sebe stahujícího egoismu – stimuluje až nenasytnou chtivost a touhu po smyslových podnětech a prožitcích a potřebu mít, zažít, blýsknout se. Naopak lidi, kteří hledají víc, luciferské působení sice povznáší k tomu, co je nadpozemské, ale namísto opravdového poznání duchovních světů zpravidla předkládá iluze, které zastírají pravou podstatu. Vyvolává egoistický pocit určité vlastní „duchovní“ jedinečnosti, která vyúsťuje ve snahu „rostu sám/a pro sebe“. Pro životní úskalí nabízí luciferské síly místo hledání kořenů líbivá pozitivní vysvětlení a rádoby „duchovní“ zdůvodnění. Luciferské působení odvádí od poznání pravdy o nehmotných světech tím, že o nich vytváří „růžové“ iluze. Luciferské bytosti nás skrze ego a s motivací vlastního pocitu výjimečnosti a povznešenosti svádějí do vlastního světa, který nám předkládají, jako „opravdu duchovní“ – příkladem může být tzv. moderní ezoterika. Svádějí nás od hledání hloubky k leštění pozlátka. Jinak řečeno, luciferské bytosti nás svádějí k materiálnímu i k duchovnímu egoismu – na jedné straně podporují naši chtivost po smyslových podnětech a prožitcích, na druhé straně nás svádějí k iluzím o sobě a o světě, které skrze ego vedou k lákavým úletům mimo životní realitu, a právě k pohledu na nehmotný svět růžovými brýlemi … jedno i druhé nás otevírá ahrimanským silám. S trochou nadsázky lze říci, že luciferské bytosti jako by dělaly „marketing“ ahrimanským bytostem. Luciferské bytosti však současně hrají nezastupitelnou pozitivní roli například tím, že inspirují umění a kulturu.

Ahrimanské síly předestírají lidskému myšlení iluzi, že existuje pouze hmotný svět, tedy že nehmotné světy neexistují. Jejich působení popírá existenci čehokoliv, co nelze vnímat lidskými smysly nebo co nelze technicky změřit. Motivuje k poznání a k proniknutí hmotného světa intelektem a suchou logikou. Ahrimanské působení vnímá neživý i živý hmotný svět jako komplexní mechanismus, který je třeba dostat pod kontrolu, aby fungoval správně, a přenáší tento pohled i na člověka a na lidskou společnost. Jako prostředek růstu vnímá loajalitu směrem vzhůru a moc směrem dolů – ta vyúsťuje ve snahu „rostu na úkor ostatních“. Krátce řečeno, ahrimanské bytosti nás obelhávají materialistickou iluzí, která zahrnuje klam mysli, ideál světa a člověka jako stroje pod kontrolou moci, a strach z následků omylu i strach z moci, která je nade mnou. Ahrimanské bytosti však současně hrají nezastupitelnou pozitivní roli například tím, že inspirují technický pokrok a přírodní vědy. Jak víme, pod ahrimanské síly v současnosti zahrnujeme i asurské síly, jejichž vliv by se měl rozvinout až v budoucnu, a vnější odpůrčí síly, které nejsou součástí našeho vývoje, ale působí na něj.

Člověk je ve srovnání s odpůrčími bytostmi ještě malý a slabý. Síla lidského JÁ, které vzniklo až relativně nedávno ve Sluneční soustavě, je nicotná například ve srovnání se silami, které si neseme v astrálním těle – to vzniklo už na Starém Měsíci, a navíc obsahuje síly luciferských bytostí, které jsou ještě mnohem starší. Amok vzteku, jehož síly s námi naposledy cloumaly, byl pouhou špičkou ledovce oproti tomu, jaké síly v astrálním těle skutečně máme. Síly našeho JÁ jsou ve srovnání se silami astrálního těla jako plamínek svíčky ve srovnání s požárem Říma, jako David ve srovnání s Goliášem. Máme tedy jako lidé vůbec šanci se proti odpůrčím silám prosadit? Prvním předpokladem je, že o odpůrčích bytostech víme, proč vznikly, jak vznikly a co je motivuje. To už víme, ale jenom vědět nestačí. Rozhodující je, co a jak děláme v běžném každodenním životě. Zde je především třeba, abychom si působení luciferských a ahrimanských bytostí neustále uvědomovali a pracovali na tom, abychom si vůči němu vypěstovali odolnost – a to vědomým kultivováním a zušlechťováním svých životních postojů:

Odolnost vůči luciferským silám	Odolnost vůči ahrimanským silám
Pokora, skromnost, odpuštění a moralita ve vyšším smyslu, která nám nedovolí se považovat za více než jsme, ani nám nedovolí stát se loutkami našich pocitů, emocí a smyslových tužeb.	Schopnost nezaujatého úsudku, schopnost rozlišovat, jasné myšlení, navíc otevřené „vidět přes okraj vlastního talíře“, poznávání širších a hlubších souvislostí života a světa.

To lze stručně shrnout slovy „cítit, myslet a konat hlavou i srdcem“ – a to s vůlí a s odvahou. Dohromady se jedná o Michaelské myšlení v každodenním životě. O Michaelském myšlení podrobně hovoří pojednání o Archandělu Michaelovi.

Druhou otázkou je, jak najít středobod mezi pomyslnými miskami vah, kde najít „střední cestu“ mezi působeními luciferských a ahrimanských sil. Střední cesta zřejmě musí být taková, která je v souladu s ideou člověka coby bytosti, jež myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Střední cesta tedy musí vést k síle hlavního tvůrce a „realizátora“ této ideje člověka – tedy k síle druhého Logos Zdroje – Krista. Jenže tuto sílu neseme ve formě „Boží jiskry“ každý ve svém JÁ. Takže střední cesta vede k vlastnímu JÁ a k síle Krista, kterou každý ve svém JÁ neseme. Jenže Kristova síla, se kterou jsme ve svém JÁ každý propojen, sama od sebe nic nevykoná – jinak by porušovala naši svobodnou vůli. Pokud však s Michaelskou vůlí a odvahou cítíme, myslíme a konáme v souladu s touto silou, tedy hlavou i srdcem, Kristova síla našeho JÁ se k našemu úsilí přidá. Hledáním střední cesty tedy probouzíme Kristovu sílu ve svém JÁ. A ta může být pro každého člověka jeho pomyslnou „kotvou“ ve většině životních situací.

Dvě dominantní síly odpůrčích bytostí a síla Krista vytvářejí pomyslný trojúhelník. My lidé se nacházíme v jeho středu. To nás staví do situace, že máme v každém okamžiku na výběr alespoň ze tří možností, mezi kterými je třeba se rozhodovat. Proč? Abychom se mohli vyvinout v bytost, která myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Tuto situaci schematicky ilustruje následující obrázek. Krista jako „kotvu“ pro celé lidstvo na obrázku symbolizuje sousoší „Reprezentant lidstva“ (toto 8 metrů vysoké sousoší od Rudolfa Steinera a Edith Maryon je umístěno v Goetheanu ve Švýcarsku). Kristus zde stojí pevně na Zemi a drží „v šachu“ odpůrčí bytosti – jednou rukou přitahuje „ulétávajícího“ Lucifera a druhou rukou zatlačuje zpět do jeho mezí „vylézajícího“ Ahrimana.

Víme, že síla Krista je láskyplná tvůrčí síla druhého Logos Boží Trojjedinosti – Božího Syna. Tato síla se k Zemi a k člověku během vývoje postupně přibližovala od okamžiku, kdy se spojila s Elohim předtím, než nám obětovali svůj nejnižší článek coby základ budoucího lidského JÁ. Toto přibližování se završilo teprve zhruba před 2 000 lety událostmi na území dnešního Izraele a Palestiny. Nejdříve se Kristus při křtu v Jordánu inkarnoval do těla Ježíše – z Ježíše se tím stal Ježíš Kristus. Ten o tři roky později zemřel na kříži na jeruzalémském popravčím vrchu Golgotě a tím se spojil se Zemí a jejím prostřednictvím i se vším ostatním na Zemi … včetně nás lidí. Ke spojení došlo na jedné straně krví, která vytekla na zem z ran Ježíše Krista. Na druhé straně, a především, přijal Kristus coby druhý Logos Boží Trojjedinosti, Boží Syn, Zemi za své tělo. Mnohé významné důsledky této události jsou na dlouhé samostatné povídání a budeme se k nim postupně vracet.

Teď je pro nás důležité, že se tím Kristova láskyplná tvůrčí síla druhého Logos Boží Trojjedinosti stala dostupná pro nás lidi. Víme, že pokud se pro to rozhodneme a s vůlí a odvahou pro to něco uděláme, můžeme ji „probudit“ každý v sobě, ve svém JÁ…

Zatímco Kristova síla je nám takto k dispozici, síly luciferských a ahrimanských bytostí na nás aktivně působí s cílem „dostat“ nás na svou stranu. Zopakujme si, že naším úkolem je toto uspořádání v životních situacích znovu a znovu rozpoznávat. A znovu a znovu se rozhodovat, zda se nechat svést líbivými iluzemi nebo chtěními vlastního ega, zda se nechat obelhat suchou logikou nebo zmanipulovat cizí mocí, nebo zda se rozhodneme pro střední cestu a pokusíme se v dané situaci cítit, myslet a konat hlavou i srdcem, byť to může vyžadovat vůli a odvahu. Tím trénujeme svou svobodnou vůli a chybami se učíme ji uvědoměle a zodpovědně využívat. Současně je třeba trénovat to, co v nás není ego – připravenost nezištné pomoci ostatním. Vztaženo na úsilí o vlastní vývoj a růst to lze vystihnout slovy „rostu pro ostatní“.

Přitom je důležité mít neustále na paměti, že naše místo je zde na Zemi. Naším úkolem i údělem je stát na této Zemi stejně pevně a rozhodně, jako „Reprezentant lidstva“. Naše myšlení ale nemůže zůstat připoutáno k Zemi – náš úkol učit se odvážně myslet hlavou i srdcem znamená myslet Michaelsky. Tedy obsáhnout svým myšlením nejen okolní hmotný svět, ale také existenci „světů nad námi“ i „světa pod námi“, a obsáhnout svým myšlením také existenci dvou dominantních odpůrčích sil a existenci síly středu – tj. síly Krista ve svém JÁ. Můžeme se domnívat, že právě to poslední je míněno v Bibli, když se zde píše:

„Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan, 14, 6)

Právě díky tomu je střední cesta v konečném důsledku růstem vzhůru – ovšem s nohama pevně na Zemi. Předchozí obrázek se to pokouší znázornit. Ovšem platí to jen tehdy, když se svobodně rozhodneme být se silou Krista v souladu, tj. když se svobodně rozhodneme vkládat do svého cítění, myšlení a konání hlavu i srdce – a tím odvážně hledat střední cestu. A pokud se svobodně rozhodneme jinak (máme na výběr ještě z dalších dvou možností) je to také v pořádku – jsme svobodné bytosti. A jsme bytosti na pomezí – jako bychom šli životem po horní hraně zdi mezi dvěma dvorky, neustále balancujíce, abychom ani do jednoho z nich nespadli. Anebo se rozhodneme seskočit na jednu nebo na druhou stranu, je to naše právo a má to své konsekvence.

Na potřebu obsáhnout „světy nad námi“ i „svět pod námi“ je ještě jeden úhel pohledu. Kdybychom se snažili obsáhnout jenom jednu z těchto stran, přestali bychom stát s nohama pevně na Zemi. Automaticky bychom „odlétli“ luciferským nebo ahrimanským směrem. Sešli bychom tedy ze střední cesty. Jinak řečeno – můžeme vyrůst jen tak vysoko, jak hluboko jsme schopni dosáhnout.

Výše jsme hovořili o tom, že do té míry, do jaké odpůrčím bytostem dovolíme, mít nad námi moc, do té míry jim zprostředkováváme sílu z jiskry Zdroje, kterou v sobě nese naše JÁ. Naopak platí, že moc nad námi odebíráme odpůrčím bytostem do té míry, do jaké se nám s odvahou daří „cítit, myslet a konat hlavou i srdcem“, a tím dostávat své astrální tělo, a postupně i éterické a fyzické tělo z jejich moci pod svou kontrolu, tj. pod kontrolu svého JÁ. A do stejné míry přestáváme odpůrčí bytosti potřebovat jako trenéry a sparingpartnery svého růstu. Ale znamená to tedy, že tím odpůrčí bytosti vyhladovíme? Nikoliv. S „cítěním, myšlením a konáním hlavou i srdcem“ je spojeno to, že ve svém JÁ probouzíme nevyčerpatelnou sílu Krista – sílu druhého Logos Zdroje. A ta je nejmocnější tvůrčí silou kosmu, silou bezpodmínečné lásky. Když z vlastního rozhodnutí tuto lásku odpůrčím bytostem poskytneme, podáme jim tím pomocnou ruku, která jim umožní se transformovat zpět tam, odkud vzešly – tedy mezi bytosti do duchovní hierarchie. Můžeme a dokážeme to udělat jenom my lidé – pokud se pro to rozhodneme. Pro tuto událost, kterou bychom v budoucnu měli naplnit, se setkáme s označením „vysvobození Lucifera“. To je ale téma na jiné samostatné povídání…

Když jsme si vědomi toho, že luciferské a ahrimanské síly existují a jak působí, máme šanci pochopit život a svět. Obzvláště důležité to je pro lidi, kteří mají vnitřní potřebu objevovat a zkoumat nehmotné světy. Bez vědomosti o existenci a o působení odpůrčích bytostí jsme vůči nehmotným světům v situaci, jako bychom šli se zavázanýma očima anonymním davem uprostřed velkoměsta a mysleli si, že každý, kdo nás poplácává nebo nám podává ruku, to s námi myslí dobře. Nevíme-li o odpůrčích bytostech, máme velkou šanci, že to, co považujeme za něco „duchovního“, nám ve skutečnosti právě tyto odpůrčí bytosti podsunují.

Luciferské síly nám vše předkládají jako krásné, optimistické, povznášející, lákavé, a díky tomu dozajista správné a především morální. Ahrimanské síly staví na obrovské inteligenci, díky čemuž se vše jeví zcela logické, bezchybné, nade vše jasné, a díky tomu dozajista správné a opět především morální.

Úkolem pro nás je si to uvědomit a nenechat se obalamutit ani jedním směrem – a v každém okamžiku mít na paměti, že jsme tu proto, abychom se vyvinuli v bytost, jež myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. A že k tomuto cíli vede střední cesta, která vychází z pevného postoje na Zemi a směřuje k objevení a probuzení vlastního JÁ coby „Boží jiskry“, ve které každý neseme sílu Krista – druhého Logos Zdroje. A že hledání střední cesty v každodenním praktickém životě znamená znovu a znovu nacházet Michaelskou odvahu, vůli a sílu k tomu, abychom dokázali cítit, myslet a konat hlavou i srdcem…